Z Čech do Santiaga

30. 6. 2017 Clairvaux - Arconville 7km

Tak opět po roce na cestě! Do Paříže na letiště Orly a pak na Gare d´Est, kam jsme se dopravily loni z Claivaux. Ale bohužel ani díky rannímu letu nemáme dost času, protože jeden vlak do Bar-sur-Aube jsme zmeškaly a druhý jel až ve 14:12. V Bar-sur-Aube jsme ještě před odjezdem autobusu měly čas zajít do místního kostelíku zazpívat si putovní písně. Trochu adrenalinu před odjezdem nám poskytl místní systém nákupu jízdenek – i pro autobus do Ville sous la Ferté se nakupují v pokladně na nádraží, takže Lucka sprintuje do nádražní haly a já nakládám batohy do minibusu. A na „startu“ – křižovatce v Claivaux jsme až v 17:57.

Přivítá nás mírný deštík, takže zase začínáme v dešti, je už to nějaká naše tradice... Beru si pláštěnku, Luci lehkou bundu a přes dnes už otevřený areál bývalého opatství sv. Bernarda (na které bohužel nemáme čas se podívat) hurá směr Arconville.

Po silnici lesem, naštěstí přestává pršet. Průvodcem avizovavaných 5 km mi připadá nějak dlouhých, až v půl osmě, když se dostaneme z lesa mezi pole, za ohybem cesty vykoukne věžička kostela Arconville. Je to trochu napínavé, protože v místní gite La grange Lea neberou telefony. Záhy je nám jasné proč – na uvedené adrese žádná gite není a nikdo ani neotvírá. Naproti je nějaké vinařství, kde zkoušíme štěstí, ale všude pusto prázdno. Nerozhodně se couráme do centra vesnice. Naštěstí poblíž kostela z budovy obecního vzhledu vychází nějaký domorodec, hned ho odchytíme a ptáme se na ubytování. Pán volá svou těhotnou manželku, která nás se tříletými princeznovskými dvojčaty vede za nějakou madam. Že by to bylo tak jednoduché? Ne, je to paní starostka, která obtelefonovává okolí a něco nám hledá a... nakonec nás posílá zpět do Clairvaux! Tam samozřejmě nechcene a nakonec bereme zavděk školním dvorkem, částečně zastřešeným. Nevypadá to moc valně, beton je špinavý, ale máme střechu nad hlavou. Rozbalujeme karimatky a spacáky a navlékáme na sebe veškeré oblečení. Lucku napadá přistavit nám k hlavám nějakou skříňku- lavičku, takže nám alespoň na ně nepotáhne. Po těch letech je to naše první noc venku!

1..7. 2017
Arconville - Essoyes 21 km

Ráno nás vítá vydatnějším deštěm a my jsme rády, že jsme byly v suchu. Ztuhle se vysoukáme ze spacáků a posilujeme se ze zásob. Kdyby tak byl teplý čaj nebo kafe! Lucka se snaží zapálit suché listí a větvičky, ale nejde to, slibujeme si příště se vybavit alespoň minivařičem na pevný líh. V půl sedmé už nahazujeme batohy a vyrážíme do deště, nálada není moc optimistická. Mám pláštěnku, takže jsem na tom docela dobře, ale Lucka v bundě a v sandálech nic moc. S nadějí na nějakou kavárnu nebo pekárnu dojdeme 5 km do vedlejšího o něco většího Urville. Ale už před vesnicí se dozvíme, že tam kavárna ani obchod není, jen vinařství. To největší, Drapier, se rozhodneme navštívit. Vítá nás vstřícný elegantní pan majitel asi v našem věku a vede nás do přijímacího salonu, kde to vypadá jako na zámku. Wow! Připadám si trochu nepatřičně, s mokrou pláštěnkou a pocitem umolousanosti po noci strávené na zemi, ale pan Drapier je moc hodný a Luci se svou francouzštinou šarmantní. Místo kávy dostáváme ochutnat jejich vynikající šampaňské a pak ještě konverzujeme s 91letým Drapierem starším. Z obrazu nad krbem na nás blahosklonně dohlíží svatý Bernard, prý zakladatel vinařství. Dozvídáme se něco z rodinné historie a taky proč na kraji řádků vinice jsou někdy zasázené růže. Představovala jsem si něco romantického, třeba vinici založenou na počest narození dítěte, ale skutečnost je prozaičtější – růže může být indikátorem nemoci vinné révy.


Vinařství Drapier, vynikající šampus!!

Pánové nám také poradí, abychom šli přes Champignol, protože tam mají pekárnu a prý je to i do Essoyes blíže. A to se nám hodí, protože pořád prší a jsme bez snídaně. Do Champignolu po málo frekventované silnici nám to trvá další hodinu, už je jedenáct, když se konečně dostáváme k maně nebeské – kávě a sladkému koláčku. Kafe vypijeme ve stoje a pak zase dál. Nikde ani stříška, kde bychom se mohly v klidu podívat na cestu a zavolat do Essoyes kvůli ubytování. Máme to tam jen 15 km, ale jsme pořád mokřejší, protože mezi vinicemi to na nás vodu fouká ze všech stran. Jsme unavené a hledáme místo k odpočinku, nakonec najdeme suchý kousek pod střechou sila před St. Usage a trochu se zahříváme ve spacáku. Ale pak už je to jen horší a horší – otevřená krajina a mokré nohy. Ve Fontette je to už zoufalství – chci si odpočinout na autobusové zastávce, ale Lucka si ani nesedne, odpočívá ve stoje jako znavený koník a voda z ní jen crčí. A zbývá ještě 6 km. No děs!

Konečně jsme mokré a zmrzlé na kraji Essoyes a modlíme se o nějaký nocleh. Jako spása se objeví cedule Chamebre d´hotes, ale bohužel mají prý plno. Trochu paní majitelku podezřívám, že si do domu nechce nasadit dva vodníky, ale jsme pozvány dál, dostaneme čaj a kafe a začíná záchranná mise – paní o sto šest telefonuje, kam se dá a shání nám nocleh. Bohužel se ozývají jen zamítavé odpovědi, my mrzneme a nálada je taky na bodu mrazu. Nakonec se na nás štěstí přece jen usměje a přítel paní majitelky nás odváží do asi 6 km vzdáleného Loges sur Ource do hotelu za 80 E. Tam dáváme topení na plné pecky a sušíme se. Večeříme polévku z pytlíku a nakonec to zapijeme šampaňským. Vždyť jsme přímo V srdci bublinek (jak se hotel jmenuje) – uprostřed kraje Champagne. Sláva, vypadá to, že zítra budeme moct pokračovat!

V srdci bublinek

2.7.
Loges - Étourvy 29,5 km

Odchod z hotelu skoro v 9h se ukázal jako fatální - je to pozdě. Z Loges jsme vyšly po mostě přes řeku a pak do kopců mezi vinice. Je zamračeno a déšť na spadnutí.

Po včerejšku se deště děsíme - Lucka bez pláštěnky a já s rozervanými zbytky na batohu a kolem ramen. Taky cesta je mizerně značená a zdržuje nás, že pořád musíme kontrolovat trasu v mobilu. Asi po hodině cesty začíná krápat. schováváme se v lese, ale nemáme čas, musíme dál. Jdeme skoro neobydlenou krajinou, našim skoro polovičním cílem jsou Les Riceys, proslulé - jak jinak- šampaňským. Je to staré městečko s Chatelet st. Roch, starým prostorným, pomalu se rozpadajícím kostelem. Svatý Roch, další pattron poutníků, asi nad námi drží ochranou ruku a déšť na uzdě. Je poledne, my jsme na kopci nad Les Riceys trochu posvačily u kapličky se soškou svatého Jakuba. V kapli by bylo místo pro dvě unavené poutnice, ale pohrdneme jím, protože je ještě brzo a nejsme ani v polovině cesty.


MiniJakub ve výklenku kapličky

Po cestě z Riceys mezi vinice se do kopce už docela vlečeme.Překročily jsme malou říčku a zvláštní stavbu zastřešené loděnice, podobnou jsme viděly už v Coutheronu. K čemu by asi mohla soužit? K uskladnění převáženého zboží?

Ve tři hodiny se utáboříme na necelou 3/4 hodinku ve viničním domečku, zase poprchává a nemůžu spát, protože větve borovic nad námi brousí o sříšku. Před námi je ještě 17 km. Rozhodneme se nejít do Bagne de Fosse, ale cestu si ani moc nezkracujeme, protože musíme po silnici do Bovoir a pak i dál do Bragelone. Objevujeme tam značku a já chci jít po ní a ne po silnici, ale hned za vesnicí značka mizí a my nevíme kudy. Lucce se vybíjí telefon. Cesta z vesnice pokračuje rovně, druhá zahýbá nahoru mezi vinice. Rozdělujeme se, ale značka pořád nikde, Lucka se vydává za mnou přes pole, nakonec nám pomáhá vinař pracující nahoře na vinici. Cesta vedoucí pod vinicí do lesa opravdu vede do Villiers de bois, ale je to ještě 7 km. Lucka se oprávněně bojí, že se ztratíme a chce zpět na silnici. Hodný vinař, když vidí, jak jsme už ucaprtané nás tam odveze autem. Je to spása, protože je už 6 h a po svých bychom to asi do tmy nezvládly. Z Villier to má být už jen 4,5 km, ale cesta je nekonečná, bolí nás kdeco. Etourvy, malá vesnička úplně schovaná v údolí nás překvapila pěknou Gite de group, udělanou z bývalého zámku.

My sice dostaly ubytování za potokem v nějakém domečku pro sloužící, ale je tu sprcha, vedle mají i pračku a v obchůdku si můžeme zakoupit víno k večeři. Volíme stylově šampaňské Les Roceys. Při otvírání se Lucce podaří něco vylít - ano, jsme už tak daleko, že vytíráme šampusem - to je něco! Když se trochu zušlechtíme, popíjíme na nádvoří zámečku a nálada je skvělá.

Taky poprvé potkáváme jiného poutníka. Pán z Belgie jede na kole, takže až do Santiaga... Ale dnes už toho má také plné kecky...
Jinak kostel zde v Etourvy na rodíl od zámečku skoro na spadnutí. Nějak se tu o církevní památky nestarají.

3. 7. 2017
Étourvy - Tonnere 19 km
Vyšly jsme asi v půl deváté a hned za Etourvy našly značku, která nás odvedla do kopce na hezkou polní cestu. Pak po méně frekventované silnici a asi za hodinu a půl jsme se dostaly do Melisey, kde nás na návsi překvapil domeček po ševci, dnes upravený jako ubytovna pro poutníky (myslím, že by se tam vešli asi 2). Vesnička přívětivá se spoustou laviček a opět velmi zchátralým velkým kostelem. Do Mélisey také přišla z pravé strany od silnice červenobílá značka, na kterou jsme se napojily a vyšláply na planinnu, kde jsme šly asi půl hodinu mezi poli a pak sestopily do Chamelard a pak zase po značce se střídaly pole a lesy... Kolem poledního jsme se dostaly na dohled od Tonnere, které spočívá na konci rozlehlého údolí.
Počasí bylo už teplé, ale objevily se nové potíže - Lucku začalo bolet lýtko. A to jsme dnes měly krátkou etapu.
Na cestě do Tonnere ještě bylo Epinuel, malé historické městečko, do kterého jsme se dostaly oklikou kolem vinic a dlouhým sestupem.

Červenobílá značka nás směrovala doprava, ale Tonnere bylo vlevo, tak jsme se po kontrole v Iphonu vydaly doleva. Zastavil nás ale pohled na supermerket. Naše výprava za kávou a nákupy byla úspěšná jenom částečně. Kafe bylo jako obvykle hrozné, vybavily jsme se jídlem a pružným obinadlem, ale kýžené pláštěnky v supermarketu neměli a odkázali nás na Decathleon v Auxerre.
Dostat se do Tonnerre nám přechodem přes různá ramena říčky Armancon trvalo ještě 3/4 h. Samotné Tonnere mě zklamalo svou zchátralostí.

Úžasné středověké městečko rozložené na úpatí kopce s jedinečnou Fosse Dionne by mohlo být tak krásným turistickým cílem, ale jako by se z něj někam vytratil život. Kostel Sant Pierre omšelý, vlhké, bortící se domy ve svahu....I lidé na mě působili trochu podivně. V historickém centru jen jedna restaurace, níže bar a cukrárna. Ale nocleh ve farní ubytovně pro poutníky nás stál obě dohromady jen 10 E.(Klíč k dostání v místním turistickém centru.) Po procházce městem jsme se tam krásně vyspaly.


Fosse Dionne. Mýtický, prý bezedný pramen, v 18. století přestavěný na lavoir. Něco podobného jsem ještě neviděla.


Vlevo naše útočiště, skautská klubovna a ubytovna pro poutníky.

4.7. 2017
Tonnere - Auxerre 36 km
Letošní nejnáročnější etapu předznamenalo už ranní stoupání do příšerného tonnerského kopce. Vyrážíme v 7:00, ještě je polojasno.Střídáme červenobílou značku s cestou podle mapy v mobilu a pořád stoupáme a klesáme. Cesta mezi vinicemi nemá moc stínu a otepluje se. V Collanu se ještě osvěžíme v místním lavoiru, které hlídá opat Robert z Molesme, spoluzakladatel cisterciátského řádu.

Po svém neúspěchu v klášteře v Tonnere (zkažení mniši ho otrávili tak, že svou funkci složil) přišel sem do Collanu, do divočiny a nějaký čas zde pobýval se skupinou mnichů, kteří se snažili obnovit čistotu řeholního života. Tehdejší Burgundsko vypadalo asi dost divoce- hluboké lesy, kopce a málo civilizace. Dnes si to vůbec nedovedu představit. Krajina je kultivovaná a využitá člověkem, všude vinice, které zakládali právě cisterciáci.

Do Chablis ve 12 h přicházíme už opečené, ale nadšené a posílené ochutnávkou vynikajícího chablis.


Super chablis v Chablis

Na rozdíl od Tonnere, je vidět, že Chablis nemá o turisty a peníze nouzi. Je tu spousta vinařství, kaváren a restaurací. V mistním infocentru dostaneme razítko a na hodinu si odpočineme u quiche a skleničky chablis.
Jenomže pak to začne. Z Chablis nejdříve po rovině na sluníčku a za Milly příšerný krpál mezi vinicemi nám vůbec neudělá dobře. Nahoře najdeme trochu stínu u cesty lemované stromy, tak si uděláme už odpolední siestu rušenou jen traktorem, který ošetřuje vinice.. Mám pocit, že dojít k jezeru před Beine bych nezvládla.
Tam by siesta byla příjemnější - na travičce pod stromy je stín. Když k němu dorazíme, máme obrovskou touhu se vykoupat, odradí nás ale zákaz koupání. Jen ochladíme nohy a protože jsme jen pár kilometrů za polovinou etapy, pokračujeme dál.
Chladíme se, kde se dá - v Beine v jednom vinařství vnikneme na tolaetu a doplňujeme zásoby vody - už je nám zase strašné horko...Zdá se to nekonečné a navíc Lucka má problém s ovázaným lýtkem - francouzské lepivé obinadlo jí svírá nohu, která k večeru už vůbec nevypadá dobře. Ale jdeme a jdeme...Když v osm večer zahlédneme v dálce v Auxerre, je nám oběma do breku, máme pocit, že si saháme na dno, jenže pořád ještě nejsme u cíle.
Až v devět hodin se soumrakem docházíme do nádherného Auxerre. Přecházíme Yonne a míříme ke katedrále. Na nábřeží posedává mládež a užívá si krásného letního večera.

Jsme domluvené s majitelkou Hotelu du commerce, jak se dostaneme dovnitř, takže ještě hledáme místo, kde bychom si daly trochu vína, ale ve svém zpoceném a zaprášeném stavu nemáme moc úspěch . Nakonec popíjíme a posloucháme rockovou hudbu na zahrádce baru na okraji náměstí. Naše nejdelší etapa je za námi. Bohužel před Luckou je ještě odlepování obinadla, které drží jako pověstná helvétská víra a ani odmáčení nepomáhá. Výsledkem je ošklivě pohmožděná a oteklá noha :(. Vidím, jak je Luci zoufalá. Opět to s naší výpravou vypadá dost nahnutě. Bude vůbec ráno schopna jít dál?

5.7. 2017
Auxerre - Cravant 16 km

Ráno je naštěstí líp. Klobouk dolů před Lucčiným odhodláním. Naštěstí nás dnes čeká kratší etapa. Uvidíme, jak to bude dál. Ale nejdřív...
Ne, neběžíme si prohlédnout katedrálu nebo jinou významnou památku. Musíme do nákupní zóny na kraji města pro pláštěnky, protože podle předpovědi nás na cestě ještě bude čekat špatné počasí. A tak využíváme MHD a tadá...za další dvě hodinu se můžeme pustit na cestu. Autobusem na kraj Auxerre a tam zase po červenobílé značce.Čeká nás výheň na asfaltové cestičce, protože je už 12h. Za hodinu jsme došly do Vaux, kde jsme skočily do řeky Yonne, jen to zasyčelo. Takové blaho může přehřátému poutníkovi poskytnout jen chladivá řeka. Však v naší putovní písni loni přibyla sloka: "Díky za vodu která chladí, stíny úlevu přináší. Díky za místo k odpočinku, teplo přístřeší."
Po hodince ještě jedno městečko, značka nás vede kolem nádraží a dál do kopců. K vinicím se nám nechce, proto se dáváme podle rad Iphonu vlevo, kde nás po nějaké době zase čeká Yonne. Odpoledne ve Vincellotes doplňujeme podle rady hodného kolemjedoucího vodu a pak svačíme u vody a zase se koupeme. Tahle etapa je jako za odměnu - víceméně po rovině a řeka jako bonus. Když asi v šest večer docházíme do Cravantu, jsme oproti včerejšku v pohodě.
Lucka na FB psala: Dnes nás čekalo POUHÝCH 18 km, sice ve vedru, ale po rovině a podél řeky. Poutník pomalu zapomínal na útrapy předchozího dne a hleděl vpřed, tedy přesněji hleděl, aby se co nejvíc vykoupal v řece Yonne.
U řeky Yonne jsou chataří,
Každý chatař tu vinaří,
Kdo nevinaří, ten rybaří.
Spíme v Cravantu v hotelu. Jsou tu divný lidi. Nechtěli nám dát razítko.
Už k nečitelnosti omšelý vývěsní štít a fakt, že je to na tirácké výpadovce, byl podezřelý. V recepci nikdo nebyl. Žádná recepce tam totiž nebyla. Paní na telefonu za námi poslala smradlavého pána s krhavýma očima. Dal nám klíč a chtěl peníze za pokoj. Bez potvrzení. Podruhé přinesl jakousi přepsanou fakturu z roku 2012. Potřetí už jen kus papíru s částkou. Nedaly jsme se. Vyžadovaly razítko. Mladý macho alias majitel se zjevil, máchal nám prstem před očima, vysmíval se a že razítko nedá. I nakonec dal, protože my jsme se nedaly. Za trest jsme k nim pak ráno nešly na snídani."

večerní procházka po Cravantu

6,.7. 2017
Cravant - Vezelay 35 km
Ráno v 7h jsme nakoupily v Cravantu proviant, daly si kávu v místním café a trochu s obavami vyrazily na letošní druhou nejdelší etapu. Paní v potravinách nás zklamala prohlášením, že směrem na Vezelay (Sermizelles) už žádný vlak nejezdí. V Accolay jsme se od dělníků na trati dozvěděli, že jezdí, ale ranní nám ujel a další pojede až ve 3 odpoledne. Tak nezbývalo než šlapat celých 35 km. Doufaly jsem, že cesta kolem řeky Cure nebude tak náročná.

Ale v Arcy sur Cury kolem poledne jsme se od řeky odpojily a pak následovalo horko, nekonečná cesta s přechody několika kopců. Navzdory jménu ve vesnici Lac Sauvin žádné jezero nebylo, ale volně přístupnou vodu z kohoutku jsme našly v jakémsi středisku archeologů - ve stínu na trávě jsme si odpočinuly a mohutně se napojily. Dalším osvěžením byl kohoutek za farmou Les Herodats na kopci mezi lesy 2 km před Vaudonjonem (ještě asi 8km před Vezelay, jehož siluetu na kopci už jsme v dálce mohly zahlédnout) a lavoir v Asquins. Zde bylo Vezelay vzdálené jen 2,5km. Výstup do našeho cíle byl ale aspoń pro mě krušným hledáním posledních zbytečků síly.

Čekal nás ale nádherný zážitek večerní mše s mnichy a jeptiškami, slzami úlevy a dojetí.
A nocleh v poutnickém domě Máří Magdalény.
7. 7. 2017
Vezelay - Cuncy-les-Varzy 27 km

Prostě Vézelay. Ráno v 6.30 společná snídaně v poutnické ubytovně. Pak ranní chvály v bazilice. Bílé jeptišky tiše klečí a modlí se. Pak dvě začínají zpívat. Tiše, neokázale. Ale Bože, tak krásně! Máme zpěvníky, a tak zpívám s nimi. Na konci dostáváme s Radkou u oltáře požehnání na cestu. Do kostela jsem vcházela Branou života, vycházím Branou vzkříšení

Ráno a stinná cesta hustým lesem. Byla by to po včerejším pařáku pohoda, kdyby..... Kdyby nebylo krvelačnách ovádů. Zkuste jít s batohem celkem svižně a ještě se při chůzi oplácávat přes nohy, ruce a hlavu šátkem, aby vás ty potvory nesežraly! Vyčerpané tímto tělocvikem odpočíváme na kraji lesa před Le Maison Dieu. Při odpočinku nás vyděsí couvající traktor a tak raději vyrážíme dolů do vesnice. V Domě Božím (Le Maison Dieu) si na radnici můžeme odskočit a doplnit vodu, poutnící tady mají volný přístup do kuchyňky.

Před Les Maison Dieu

sain Germain de Bois

Filipův domeček

V dalších vesnicích už nejsou tak vstřícní, zase se pečeme a jdeme převážně po silnicích. Před Asnois přecházíme řeku Yonnu, koupeme se a dáváme si polední pauzu na tábořišti vedle řeky. Dále San Germain des Bois, Thurigny s lavoirem a pomalý "dojezd" do Cuncy les Varzy, kde nás vyzvedl náš dnešní domácí Filip Echegaray, který bydlí asi o 2,5 km dál, ve Mhers. Jeho domeček je typické obydlí svobodného muže, takže žádný luxus, ale Filip (původně Pařížan) je moc milý a připraví nám skvělou večeři - meloun, omeletu se zeleninou, salát ze zahrádky. A hlavně - zítra nás odveze až do Varzy, abychom si trochu zkrátily další etapu, která by měla mít zase skoro 30 km a to bychom asi nedaly.

8. 7. 2017

kostel ve Varzy

Varzy - Arbourse 22 km
Dobře zásobené jídlem z Maximarché ve Varzy najdeme u kostela značku a vycházíme z městečka, kolem lavoiru, odbočujeme doleva na polní cestu a pak do lesa, tentokrát naštestí ne tak zamořeného hmyzem.Z něho vycházíme až u Champlemy. Zase je horko. Vkládáme naděje do potůčku s příhodným jménem Le Pelerin kousek za stakem udělaného z bývalého opatství Bourras. Bohužel je to zarostlá stružka mezi pastvinami, skoro nepřístupná, stejně se k ní snažíme belhajíc dostat a ochladit nohy a hlavně namočit šátky. Cesta se dostává opět na silnici, pak do lesa, rovná jako čára a nudná a tak šlapeme a šlapeme, asi dalších 14 km do Hopitotu, kde už jsou z poutníků tak unavení, že na prvním domku je nápis: Tady je Hopitot, ne Arbrouse! Protože Arbrouse je náš cíl, s obecni ubytovnou pro poutníky. Teprve na silnici mezi Hopitotem a Arbrouse míjíme krásný lavoir, ale pokračujeme dál. Refuge comunal je malý domeček za radnicí, který má vše, co si jen poutník může přát - kuchyňku, sprchu, pračku, venkovní sušák i zásoby jídla ke koupi. Pohodu ruší jen rodina v sousedství, která se dorozumívá výhradně křikem. Ale my brzy po sprše, večeři a praní zalehneme a nabíráme síly pro náš poslední den na cestě...

Refuge comunal Arbourse

9. 7. 2017
Arbourse - Le Charité sur Loire 20 km

Lucie: Ráno byl poutník ještě poutníkem. Vydal se z poutnické ubytovny vlhkým, probouzejícím se ránem a se všemi svými šrámy se v pláštěnce prodíral přírodou. Puchýře mu vesele přibývaly. V poledne usnul na mezi, namazal si bagetu paštikou a zase šel dál. Na konci, v Charité-sur-Loire, mu vyhrkly slzy nad krásou románského kostela. A teď je jedním z mnoha milionů hemžících se po Paříži a cpe se nechutně obrovskými porcemi. V duchu je ale pořád ještě na té mezi...