LUCIE: Letos je jinak to, že s sebou neberu svou věrnou fenku Caru, protože po loňsku už se bojím, zda by to zvládla . Je přeci jen o rok starší, je to na ní znát a už minule jsem o ni cestou několikrát měla obavy (to samé bych v podstatě mohla říct i o sobě, ale sebe s sebou raději vezmu :-). A druhou změnou je to, že letos nás čeká luxusní varianta - máme odvoz z domova na start a z cíle zase domů, takže se nemusíme starat o to, kde nechat auto, a jakými spoji se k němu na zpáteční cestě dopravit. Čtvrtek 21. 8. Rothenburg ob der Tauber - Schrozberg = 19 km
V pět ráno - tedy pro mě je to oficiálně noc - se s přítelem budíme, vaříme rychlou kávu do termohrnku a vyrážíme na Smíchovské nádraží pro Radku. Cestovní horečka je v plném proudu.
Jak už jsem řekla, čeká nás luxusní varianta, v níž je zahrnuta i delikatesní sváča (která nám vystačí ještě do druhého dne). Takto vybaveny vyrážíme z Rothenburgu. Den předtím jsem četla inspirativní článek jedné francouzské poutnice, která dokázala své vybavení zredukovat na 8 kilo i s vodou. Myslím na to neustále, zejména ve chvíli, kdy na záda nahazuji svůj asi tunový megabágl. Jak to proboha dokázala? To s sebou nosí jenom tu vodu a náhradní kalhotky, nebo co? Nevím, jestli se k téhle metě někdy byť jen vzdáleně přiblížím...
 | |
| Rothenburg už jen zdálky.... |
Jacobsweg zde v podstatě kopíruje turistickou trasu HW8. Kopírování turistických, cyklistických a jinak -ických tras se letos stane tradicí, ale to nám jaksi dojde až později...Jako každý rok vyrážíme plny energie, čerstvosti a elánu, takže cesta ubíhá jako po másle. Vede po rovině, chvilku po silnici, kousek zas přes pole, jako obvykle se vyhýbá vesnicím a občas zabrousí do lesa. Říkám si, kolik rozličných krajin už jsme za ty předchozí dva roky prošly, a to jsme teprve v Německu. Při té pomalé chůzi má člověk spoustu času uvědomit si zázračnou rozmanitost prostředí a vnímat každý detail. Jiné to je, když jdete bukovým lesem, jiné, když přecházíte posekanou louku, a zase úplně jiné, když kolem vás jsou borovice na písčitém podloží.
V cíli dnešního dne, na faře ve Schozbergu, jsme jako na koni už ve čtyři odpoledne. I když s energií a elánem už to samozřejmě dávno není tak valné jako ráno. Nadšení nicméně zůstává.
Vítá nás přívětivý, malinko upovídaný farář Georg Leiberich. Velmi pohostinně a samozřejmě nám nabídne nocleh ve farním domku s kuchyňkou, kde si můžeme uvařit čaj a kávu, a možnost osprchovat se v jeho vlastním bytě.
V průběhu večera se toho dozvídáme opravdu hodně :-) Georg má ženu a 3 syny (Aha! Zapomněla jsem napsat, že jde o evangelického faráře, takže klídek...). Žena pracuje u soudu, synové se jmenují Leonard, Lorenz a Theodor a všichni mají jména, která se používala v jejich rodu. Nad postelí má totiž Georg opravdu působivý genealogický strom Leiberichů, který se táhne až do bůhvíkolikátého kolena.
Pak nám Georg s pomocí obrázků z Googlu ochotně radí, co vše si máme prohlédnout v okolí. Nemůže tušit, že si s Radkou šetříme každý metr chůze, abychom vůbec došly do cíle :-)
Poslední, co řekne, než nám popřeje dobrou noc, je: Nikdy jsem nebyl v České republice, ale mám z ní takový jeden silný dojem díky filmu Nesnesitelná lehkost bytí. Opravdu je náhoda, že večer před odjezdem ho dávali v televizi a já se na něj dívala? Na náhody nevěřím.
 | |
| Náš patron ve Schrosbergu |
Pátek 22. 8. Schrozberg - Mulfingen = 22 km
Ráno nám Georg dělá nádhernou snídani. I s hemenexem a zdejším bio jogurtem, který je prý vyhlášený svou kvalitou. Vyrážíme posilněné jídlem a požehnáním. Stihneme i krátkou modlitbu v kostele, který nám Georg otevřel. Kostel je z roku 1614 a uvnitř má zachované půvabné renesanční zdobení kolem oken.
Zpíváme si, jako každé ráno, modlitbu, kterou jsme si s Radkou složily již minulý rok. Na melodii mariánské písně.
Pane, díky za dnešní den i jasný cíl,
prosíme tě, abychom měly dosti sil.
Ale, ale, aleluja...
Dnes nás čeká tápání, protože část naší etapy není značena na mapě jako Jacobsweg, ačkoli na internetu se o ní hovoří. Za městem jdeme kousek trávou podél trati, společnost nám dělají mraky a zajíci.
 |
Dorážíme do vesnice, kterou jsme překřtily na Erpffff - protože ruku na srdce, zkuste vyslovit "Erpfersweiter", aniž byste si zlámali jazyk. Odtud už se budeme spoléhat jen na mapu. Navzdory veškerým snahám ale před Herrentierbachem stejně jdeme jinudy.
 |
| Herrentierbach, co jsme ho pořád viděly jen z dálky |
Na křižovatce se napojujeme opět na starou známou HW, tentokrát 3. Děláme přestávku na travnaté louce pod jabloní, a zde se bohužel naplňují mé obavy - je tady první puchýř, dámy a pánové! Ještě že existují hydrokoloidní náplasti. Po obědě usínám za šumění větru v listí jabloně a trylkování káněte (to není omyl, káně opravdu trylkovalo. Nebo že by to nebylo káně?...).
Po probuzení hledám kapesník, sáhnu do kapsy u kalhot a hlasitě vykřiknu (zacpěte svým dětem uši): "Ty vole!" Radka zděšeně nadskočí a ptá se, co se mi stalo. Mně nic, ale v kapse jsem našla klíč od fary v Schrozbergu. Jaksi jsme ho ráno zapomněly vrátit... Dojdeme k názoru, že večer z penzionu zavoláme Georgovi, omluvíme se a poprosíme ho, zda by si pro něj nemohl přijet. Přeci jen - to, co my ujdeme za celý den, on v autě dá za 20 minut.
Další tápání a váhání nastává u odbočky na Geroldshausen. Předně není vůbec označená. A pak nevíme, kudy se dát. Nakonec volíme podle mapy o něco delší trasu podél řeky Jagst - přes Eberbach, Berndshofen a Heimhausen. Řeka Jagst je malá, zelená a nepřístupná. Nicméně jde se podél ní krásně, neb je to po rovině údolíčkem z obou stran sevřeným kopci.
 |
| Cesta k údolí Jagstu |
 |
| Kostelík v Eberbachu |
 |
| A jiná pýcha Eberbachu :-) |
V Heimhausenu přidáme vzácných pár metrů chůze, přejdeme přes most a jdeme se podívat na restauraci Jagstmuhle, protože Georg nám o ní včera večer pěl ódy s takovým zanícením, že ji prostě nemůžeme minout. Mají prý zde naprosto nedostižnou gastronomii.
Místo je to nádherné - objekt bývalého mlýna zrekonstruovaný na malebný hotýlek se zahradou otevřenou k řece. Nicméně my zde můžeme ochutnat leda tak pohled na jídelní lístek. Víc nám náš rozpočet nedovolí.
Večeři odpovídající našim možnostem si dáváme až v penzionu Zur Krone v Mulfingenu, kde jsme ubytované. Vede ho matka se svým lehce zakřiknutým, nicméně ochotným mladým synem. Kromě penzionu mají ještě řeznictví, takže ve vitrínce na chodbě mají místo svátečního porcelánu konzervy s lančmítem a klobásky zatavené v plastu... Ovšem echt domácí!
Zpátky k večeři - vybíráme si domácí "Maultschen" - taštičky plněné mletým masem a špenátem, a vepřovou roládu. No, co vám budu povídat - nejlepší byl salát.
Ovšem místní Muller Thurgau za 2,50 ze sámošky, které jsme si dopřály po večeři v pokoji, vůbec nebylo k zahození. Akorát že zítra budu muset koupit další láhev na vyvážení batohu, protože na jedné straně mám flašku s vodou (chjo, je to fakt těžkej úděl poutníka, muset každý den doplňovat závaží...).
 |
| Malý, zelený a nepřístupný Jagst |
 |
| Cestou jsme narazily na velmi "svébytný" poutnický kříž |
Sobota 23. 8. Mulfingen - Marlach = 22 km
Ráno nás čeká velmi pečlivě připravená snídaně od Frau Zinsler, neboli majitelky penzionu. U snídaní se musím zastavit, protože německé Fruhstucky mně, náruživému jedlíkovi, již způsobily nejednu radost. Musím se přiznat, že se na ně vždycky večer strašně těším...
Dnes nás čeká pochod podél řeky Jagst. Většinou po zelené cyklostezce. První hezký zážitek (nepočítaje snídani) nás čeká hned za Mulfingenem - krásná poutní kaple Svaté Anny s dřevěným deskovým oltářem. Podle informací zde vyvěral pramen, ale z kašny nekápne ani kapka. Však je tu také napsáno "Kein Trinkwasser". Ano, skutečně "kein". Nicméně místo je to i tak půvabné.
 |
| Kein Trinkwasser |
Je třetí kritický den a na mých nohou je to rozhodně znát. Puchýře mám už dva, jeden na patě, druhý pod prsty. Ideální dvojkombinace. Cesta podél Jagstu je trochu jednotvárná, což je dáno tím, že samotná řeka není moc vidět. Později, když se nám odhalí, si uvědomíme tu změnu. Kráčíte-li podél řeky a vidíte na ni, nikdy se nenudíte. Způsobuje to její neustálý pohyb, neustálé plynutí a proměny jejího toku i bezprostředního okolí.
U Eisenhutsrotu se nám najednou cesta ztratí ve vysoké trávě. Starý pán, který ji tam vyžíná, nám potvrdí, že tudy to podél řeky opravdu dál nepůjde. A tak se musíme vyškrábat do prudkého svahu, kde se napojujeme na cyklostezku. Blíží se poledne a pauza je nutná, jak jsme si už vyzkoušely. Ta hodinka ležení a podřimování ve spacáku nám vždy dobije alespoň část vnitřních "baterek". Tentokrát nenajdeme nic lepšího, než místo na kopci za Hohebachem, kde má půda sklon nejmíň 45 stupňů. Zkuste si na tom ležet, natož spát! Uvelebím se pro jistotu těsně ke stromu, abych se popřípadě neskutálela. Nad cestou se ozývá pravidelně klinkání kravského zvonce, které mě nakonec ukolébá k dřímotě. Po pauze nás čeká půvabná ke skále přilepená kaplička přímo u řeky, St. Wendel zur Stein, neboli jak já říkám Vendelín v šutru. Tím nechci nic znevažovat, je to pro mne, negermanistu, taková mnemotechnická pomůcka. Místo působí tak trochu protokřesťansky. Doma pak dodatečně zjišťuji, že jeho historie je opravdu dlouhá. V jeskyních za kaplí byly totiž nalezeny pozůstatky života z období laténské a halštatské kultury. Posléze zde byla zřejmě významná keltská svatyně, a nakonec zde vznikl křesťanský svatostánek zasvěcený svatému Vendelínovi, patronovi pastýřů. Nechal ji zde prý podle legendy na znamení díků postavit jeden pastýř, který zde objevil poklad.
Dále až do Dorzbachu pokračuje cesta lesem, což je příjemná změna. Zde překračujeme řeku a jdeme podél vinic na úbočí kopců do Klepsau. Je konec srpna a kraj oplývá ovocem. Průběžně se tedy ládujeme švestkami, hruškami, jablky, sem tam nějakou tou ostružinou (ujímám se čestné funkce vrchního koštovače - když ovoce se zkřiveným obličejem vyplivnu, je to pro Radku znamení, že se ani nemusí namáhat ho chutnat). Počasí je proměnlivé jako v dubnu. Chvíli vysvitne slunko, chvíli se zamračí nebo fouká vítr. Je také vidět, že jsme v katolické oblasti - všude jsou kapličky, sošky Panny Marie ve výklencích či na štítech domů a votivní sloupky.
V Klepsau opět přecházíme na druhý břeh a plahočíme se do Krautheimu. Nohy mám už jako z olova, navíc z olova plného puchýřů, jestli si to umíte představit...
Je sobota, obchody jsou zavřené a nám pomalu dochází jídlo. Bylo nám řečeno, že prý v Krautheimu by mohlo být ještě něco otevřené. Když se ale od řeky podíváme na město, které se tyčí v nebesky strmém kopci, myšlenku na nákup briskně zavrhneme. Do Marlachu už jdeme asi jen přičiněním boží vůle, jinak si to neumím vysvětlit. Navíc zrovna když jsme mezi poli, strhne se průtrž mračen. Pláštěnku sice mám, jenomže mi po ní voda stéká po nepromokavých kalhotách rovnou do bot. Je mi do pláče.
U Eisenhutsrotu se nám najednou cesta ztratí ve vysoké trávě. Starý pán, který ji tam vyžíná, nám potvrdí, že tudy to podél řeky opravdu dál nepůjde. A tak se musíme vyškrábat do prudkého svahu, kde se napojujeme na cyklostezku. Blíží se poledne a pauza je nutná, jak jsme si už vyzkoušely. Ta hodinka ležení a podřimování ve spacáku nám vždy dobije alespoň část vnitřních "baterek". Tentokrát nenajdeme nic lepšího, než místo na kopci za Hohebachem, kde má půda sklon nejmíň 45 stupňů. Zkuste si na tom ležet, natož spát! Uvelebím se pro jistotu těsně ke stromu, abych se popřípadě neskutálela. Nad cestou se ozývá pravidelně klinkání kravského zvonce, které mě nakonec ukolébá k dřímotě. Po pauze nás čeká půvabná ke skále přilepená kaplička přímo u řeky, St. Wendel zur Stein, neboli jak já říkám Vendelín v šutru. Tím nechci nic znevažovat, je to pro mne, negermanistu, taková mnemotechnická pomůcka. Místo působí tak trochu protokřesťansky. Doma pak dodatečně zjišťuji, že jeho historie je opravdu dlouhá. V jeskyních za kaplí byly totiž nalezeny pozůstatky života z období laténské a halštatské kultury. Posléze zde byla zřejmě významná keltská svatyně, a nakonec zde vznikl křesťanský svatostánek zasvěcený svatému Vendelínovi, patronovi pastýřů. Nechal ji zde prý podle legendy na znamení díků postavit jeden pastýř, který zde objevil poklad.
Dále až do Dorzbachu pokračuje cesta lesem, což je příjemná změna. Zde překračujeme řeku a jdeme podél vinic na úbočí kopců do Klepsau. Je konec srpna a kraj oplývá ovocem. Průběžně se tedy ládujeme švestkami, hruškami, jablky, sem tam nějakou tou ostružinou (ujímám se čestné funkce vrchního koštovače - když ovoce se zkřiveným obličejem vyplivnu, je to pro Radku znamení, že se ani nemusí namáhat ho chutnat). Počasí je proměnlivé jako v dubnu. Chvíli vysvitne slunko, chvíli se zamračí nebo fouká vítr. Je také vidět, že jsme v katolické oblasti - všude jsou kapličky, sošky Panny Marie ve výklencích či na štítech domů a votivní sloupky.
V Klepsau opět přecházíme na druhý břeh a plahočíme se do Krautheimu. Nohy mám už jako z olova, navíc z olova plného puchýřů, jestli si to umíte představit...
Je sobota, obchody jsou zavřené a nám pomalu dochází jídlo. Bylo nám řečeno, že prý v Krautheimu by mohlo být ještě něco otevřené. Když se ale od řeky podíváme na město, které se tyčí v nebesky strmém kopci, myšlenku na nákup briskně zavrhneme. Do Marlachu už jdeme asi jen přičiněním boží vůle, jinak si to neumím vysvětlit. Navíc zrovna když jsme mezi poli, strhne se průtrž mračen. Pláštěnku sice mám, jenomže mi po ní voda stéká po nepromokavých kalhotách rovnou do bot. Je mi do pláče.
Naštěstí už je zde ale Marlach a v něm Familie Kilb, která poskytuje ubytování. Jazyková bariéra je zde sice ještě o něco větší vzhledem k tomu, že my neumíme žblebtnout německy, pán zase anglicky a k tomu je silně nahluchlý, ale večer končí happy endem - v měkké posteli!
Před spaním ještě provádím náročnou operaci - prošití puchýřů černou nití, která z nich přes noc odvede tekutinu. Ráno splasklé puchýře přelepím koloidní náplastí a uvidíme, co to udělá...
Neděle 24. 8. Marlach - Widdern a ještě kousek = 22 km?
Světe div se, chůze s prošitými puchýři je mnohem lepší! Hned se mi pochoduje ještě o něco veseleji. A tak nasazujeme dopoledne vražedné tempo. Volíme i terénně náročnější variantu, tzv. "Hohenweg", neb se nám již trochu zajídá jít stále stejným údolím neviditelného Jagstu.
Takže nás čeká samé do kopce a z kopce. O zábavu máme rozhodně postaráno. Značení je tu značně nahodilé a chybí vždy v klíčových momentech, takže je dobré doplňovat ho mapou. Cesta nás vede nejprve oklikou od řeky pryč do kopce, jdeme mezi poli a pak se najednou dole pod námi mezi stromy vyloupne cisterciácký klášter v Shontalu. Impoznantní barokní komplex se spoustou budov a krásnou klášterní kavárnou, kde si dáváme výbornou tomatovou polévku, kávičku a zákusky. Polední siestu trávíme na trávníku klášterní školky. Nikdy bych si nepomyslela, jak rychle si dokážu sbalit věci do batohu, až do chvíle, kdy na nás začalo krápat. Vystřelily jsme obě jak namydlené. Kam se na nás hrabou vojáci!
V Berlichingenu nás značka oproti očekávání (vyčteného z mapy) vede na druhou stranu řeky po cyklostezce. Až do Jagsthausenu, kde je hezký svatojakubský kostel.
Dále do Olnhausenu dojdeme v pořádku, ale pak nastává hotové značkové peklo. U kostela už nevíme jak dál, ale naštěstí jsou tu všude dobří lidé. Zastavují u nás postarší manželé a nabídnou se, že nás popovezou až k místu, odkud už to bude jednodušší. Paní se ptá, kde budeme spát, a Radka informuje, že u Schnecků kousek za Widdernem.
"Á, Šnekovi!" zvolají oba jako jeden muž.
"Tak je tam odvezeme," říká paní.
"Kdepak," namítne pán, "na svatojakubské cestě musí člověk jít pěšky."
To si aspoň myslím, že říkali. Ale taky se klidně mohli bavit o tom, co si uvaří k večeři.
Nakonec se s námi pán loučí se slovy: "Loni jsem byl v Praze. Je tam zima - minus 10 stupňů. Zima, ale krásně."
To si aspoň myslím, že říkal. Ale taky klidně mohl říkat, že si včera koupil krásné boty na zimu...
No, a pak už dlouho bloudíme mezi poli, sípáme a nožky bolí. Ve vysoké obilí bude večer za chvíli...
Selhávají zde i moje navigátorské schopnosti. Vůbec nevím, po které jdeme cestě. Jen v dáli se třpytí a leskne můj cíl, Widdern a dálnice přes údolí, pod níž musíme projít.
Po mnoha peripetiích jsme nakonec ke Šnekům dorazily kolem sedmé večer. Jejich dům stojí daleko za městem mezi poli hned vedle kravína. Je to trochu cítit. Ale upřímně, kdyby ta postel a teplá sprcha byly přímo mezi krávami, jdu do toho!
Pondělí 25. 8. Widdern - Neudenau = 18 km
První část cesty nám dnes ubíhá rychle, jsme nějaké čerstvé a posilněné opět vydatnou snídaní paní Šnekové. Cesta se vine po úbočí mezi poli a hájky. K polednímu jsme v Mockmuhlu, které v průvodci vychvalovali jako "pitoreskní" městečko. Je pravda, že nás vítá zachovalou částí středověkých hradeb , k nimž těsně přiléhají hrázděné domy, hezkým náměstím s kašnou a sochou francké šlechtičny Mechity, podle které prý bylo město pojmenováno. Je to skutečně malebné, ale ač je pondělí dopoledne, je tu jako po vymření. Život se zřejmě odehrává v druhé, modernější části městečka, kde je Penny, Lidl, pizzerie, Sparkasse atd. Nicméně díky za Penny - objevujeme v něm totiž "poutnický ryzlink" svatého Jakuba. Nelituji toho kila navíc a promptně jej kupuji. Později se ukáže, že jsem dobře udělala.
Z Mockmuhlu nám značka opět nabízí dvě možnosti - Hohenweg nebo Talweg. Po včerejší zkušeností s Hohenweg je volba jasná - jdeme spodem, hezky po rovince kolem řeky. Ona taková jednotvárnost vlastně někdy není vůbec špatná. A je to hezký kraj. Po levé straně petrolejově zelený Jagst, napravo strmé svahy s viničkami a strážními domky. V městečkách krásné kostely, staré zachovalé hrázděné domy a přívětiví lidé.
V poledne bivakujeme na louce v ohybu řeky těsně před Zuttlingenem. Po něm už pro mě cesta začíná být trochu utrpení. Puchýře se ozývají konstantně, takže co krok, to bolest.
Když odpočíváme u hřiště před Neudenau, přijede k nám místní chlapík na kole, vyptává se na cestu a radí, kde v Neudenau přespat. Nemáme totiž zajištěný nocleh. Je trochu neodbytný, a tak se ho snažíme slušně, leč dost nápadně odbýt. Když se pak o něco později z posledních sil pajdáme k cíli, přijede nám v ústrety, sdělí, že v jednom penzionu mají zavřeno, ale že zajel do jiného a vyjednal nám tam nocleh. Nádavkem nám věnuje dvě krásné samolepky se znakem Jacobsweg. Pak zamává, odjede a víckrát ho neuvidíme. Vidíte. Se zahanbením si říkám, že člověk by neměl vždy soudit podle prvního dojmu.
Před Neudenau ještě stíhám vnímat jeden kulturní zážitek - krásná poutní kaple s románskou věží, gotickými okny a dveřmi, které jsou pobité podkovami - St. Gangolfkapelle. To jméno mi připomíná, že jsem se dnes překřtila na Šmajdalfa, velkého čaroděje :-)
V Neudenau nás tedy čeká ubytování v řeckém Gasthausu u nádraží. Není nijak úžasný, ale my jsme vděčné jako vždy za čistou postel a teplou sprchu. Podnikáme dokonce výpravu do lékárny a do historického centra až ke kostelu svatého Laurentia.
A teď ad to víno - bylo naprosto skvělé, dokonce i z plechového hrníčku!
Úterý 26. 8. Neudenau - Babstadt = 23 km
Zdá se, že každý den je pro nás připraveno takové malé protivenství, abychom to neměly zadarmo. Jednou je to puchýř, jindy vedro, někdy bloudění, jindy déšť, a někdy dokonce i několik prvků dohromady. Toho rána šlo o kombinaci puchýře - déšť - bloudění. Z Neudenau jsme vyšly za deště, obalené pláštěnkou a nepromokavými kalhotami. Bohužel nás opět zradilo značení, takže jsme v dalším městečku špatně odbočily a zašly si asi jeden kilometr. Pak ale déšť pomalu ustal, my se vyškrábaly na takzvanou Hohestrasse a otevřel se nám neuvěřitelný panoramatický pohled na krajinu - byla opravdu vidět kolem dokola do všech stran.
Po Hohestrasse jsme za silného větru a sluníčka s písní na rtech došly do Jagstfeldu, kde jsme si udělaly krátkou polední pauzu s vyhlídkou na to, že v Bad Wimpfenu si zajdeme na kafíčko.
Rozkládáme si svoje živobytí na lavičkách v parčíku a připadáme si jako nefalšované houmlesačky, neboli v mém amatérském překladu "ohne wohnung". Chybí nám akorát krabičák. Je tu ale přece jen jeden frapantní rozdíl - my jsme si tento úděl zvolily zcela dobrovolně.
Do Bad Wimpfenu nás Jacobsweg vede oklikou podél řeky, ale my na kraji města svévolně uhýbáme do ulic. Dobře děláme - narážíme na nádherný románsko-gotický kostel svatého Petra s působivými vitrážemi, příjemným přítmím a krásným dřevěným sousoším. Po prohlídce obě tiše vycházíme ven a po chvilce se shodneme, že v nás tento svatostánek zanechal neobyčejně silný dojem.
A pak už po příkré stezce a schodech stoupáme do nehorázné výšky nad údolí řeky Neckar ke Kaiser Pfalz - zachovalé části historického opevnění. Na ni volně navazuje zbytek původního starého městečka, který je malebný. Na Marktplatzu si konečně dáváme kýženou kávičku. Bad Wimpfen je lázeňské město, a tak není divu, že je tu spousta lidí provozující různé sporty ke zdraví, zejména nordic walking. Směrem k Bad Rappenau Jacobsweg v podstatě kopíruje "zdravotní stezku". Jdeme ďábelským tempem spolu se skupinkou nordicwalkerů a zpíváme jim do kroku české a moravské lidovky. No, přiznám se, až do Bad Rappenau nám to tempo nevydrželo.
Z Bad Rappenau vidíme nejprve Salinengarten - park se zařízením na těžbu hluboko uložené soli, která dala vznik místním lázním. V městském parku o kus dál je působivá solná fontána, kam chodí lázeňští hosté inhalovat.
My máme čerstvého vzduchu nainhalováno do zásobu, tak si jen olízneme slanou vodu z dlaní a jdeme dál. Bad Rappenau je nepříliš hezké, spíš moderní město. Na náměstí si dopřáváme teplou večeři - kebab s hranolky u Turka. Není to kebab z kuřecího masa, jak ho znám, ale z jakési záhadné mleté směsi, která mi pak ještě dlouho leží v žaludku...
Začíná pršet a nás čekají poslední tři kilometry do Babstadtu. Večerní dojezdy bývají většinou dost krušné, o to víc, když selže značení. Mušle nás vede kamsi doprava do polí, nad kterými se vznáší mlha, zatímco přímo před sebou vidíme vesnici, která nemůže být nic jiného než Babstadt. A tak se zase jednou spolehneme na svůj zdravý selský rozum a jdeme rovnou za nosem. Těsně před vsí se nám náhle na sloupku ukáže až moc dobře známá značka Jacobswegu. Hrom aby do ní...!
Ještě chvíli pak hledáme Ringstrasse a dobré manžele Straibovy, kteří se uvolili nás ubytovat. Je to moc milý postarší pár, který má pro nás přichystánu tak kýženou měkkou postel a ó tak blahodárnou teplou vodu v koupelně. Když se k tomu přidá ještě skvělé badenské Weissburgunder z Lidlu za 3,50 eur, nemá to chybu!
Středa 27. 8. Babstadt - Angelbachtal = 25 km
Ráno jsme zvané na snídani, prostou, leč dobrou a servírovanou s opravdovou laskavostí. Manželé nás vyprovázejí až ke kostelu, odemknou nám ho, ukáží a paní se s námi loučí velmi srdečně se slzami v očích. Oba jsou evangelíci a je vidět, že jejich víra je opravdová a že tvoří nefalšovanou součást jejich každodenního života. Vyrážíme na naši nejdelší letošní etapu posílené nejen dobrým jídlem, ale i dobrým slovem a zejména dobrými srdci.
Celou noc pršelo, a tak jsme s Radkou měly obavy, co nás další den čeká, ale všechny mraky už se zřejmě vypršely, takže jsme doslova v suchu.
Cesta nás vede nejprve podél železnice přes Grombach a potom se brodíme cestou necestou podél potoka loukami s vysokou trávou zmáčenou včerejším deštěm. To, co včera nezařídil déšť, zařídí mokrá tráva během chvilky - boty máme úplně durch.
V obavách z toho, kolik kilometrů musíme dnes ujít, nasazuji jako horský vůdce ďábelské tempo, takže na polední pauzu jsme v Sinsheimu, což je za polovinou. Marně hledáme místo na bivak podél Klosterpfadu, což nám zní romanticky, ale jsou zde jen ohrazená hřiště. Pak nám prozřetelnost pošle do cesty českého mladíka, který sedí na lavičce, a když zaslechne svou rodnou řeč, osloví nás. Zavede nás do místního parku, který je schovaný za křovím, ale samy bychom ho asi nikdy nenašly. Rád by si s námi povídal, žije tu prý s rodiči už šest let a určitě mu chybí čeština, jenomže my jsme tak strašně unavené a tolik toužíme po siestě, že se mu omluvíme. Pak sebou plácneme na karimatky doprostřed trávníku a nějak nám nevadí, že vypadáme jako "ohne wohnung". Únava je přednější a polední pauza je holt polední pauza.
Sinsheim je nevzhledné okresní město se spoustou krabicoidních skladišť a malého historického centříčka v podobě pěší zóny. Zde si dáváme kávu a zmrzlinu a hledáme kostel svatého Jakuba. To, co najdeme, jsme nečekaly. Je to hypermoderní bílá budova, trochu mi připomínající Corbusierovu architekturu. Klíč od ní je naproti v mateřské školce. Osobně tyhle moderní kostely moc nemusím, ale uznávám, že si umějí hrát se světlem a stínem a sluncem, které prozařuje vitráže.
Ze Sinsheimu nás čeká dosti nepříjemná cesta podél frekventované silnice, navíc začíná pěkně připalovat. Hledáme stín a v Duhrenu na chvíli dáme odpočinout unaveným nohám v altánku u autobusové zastávky. Tady nás zastihne jakási místní dáma, která zastaví, vystoupí z auta a začne se nás vyptávat. Když zjistí, že jsme poutnice, začne nám nabízet péči, seč jí síly stačí. Zve nás k sobě domů na večeři, na přespání, nabízí, že nás pak ráno odveze do cíle naší dnešní etapy. Nepochybně to myslí dobře, ale její naléhavost nám postupně začíná být nepříjemná.Když její pomoc zatvrzele odmítáme, pokrčí rameny a odjede. Za deset minut je ovšem zpět s plnou tubou balzámu na nohy, obří švýcarskou čokoládou a svým telefonním číslem, kdybychom si to rozmyslely. Někdo zkrátka chce poskytnout pomoc za každou cenu. Ale už jsme se poučily v Neudenau - nesuďme podle prvního dojmu a buďme paní Inge vděčné, balzám i čokoláda se určitě budou hodit. A kdoví, možná i to telefonní číslo, protože v Angelbachtalu máme opět vyjednáno ubytování zdarma u jedné ochotné rodiny, ale paní neodpovídá na smsky a nebere telefon...
Když se doplazíme do Angelbachtalu, zbývá jen najít Bergstarsse a Familie Borm a modlit se, aby byli doma a počítali s námi. Je to náhoda, že paní, které se ptáme na cestu, je kolegyně paní Bormové z práce? Na náhody nevěřím.
Stoupáme do táhlého kopce dlouhé Bergstrasse a do poslední chvíle nevíme, jak to dopadne. Je to napínavé. Ale Bormovi jsou doma a už nás čekají. Hosana!
Jak se ukazuje, mít doma dva strávníky navíc jim ani v nejmenším nevadí. Mají tři už velké děti, které jim vyletěly z hnízda, velký dům, a prázdno v něm. Paní Bormová nám servíruje zapékané maultaschen, salát a pak výborné Weissburgunder z Wurtemberska. Jazykovou bariéru překonává tím, že vytáhne mapy a starého průvodce po Československu z roku 1979 a ukazuje nám, kde všude s manželem byli - mají sjezděné skoro všechny české i moravské, a koneckonců i slovenské hory, takže toho z mé rodné vlasti znají snad víc než já!
Čtvrtek 28.8. Angelbachtal - St.Léon = 19 km
Ráno nám Frau Borm zcela automaticky nabídne opulentní snídani a ještě nám rozdá pytlíky, abychom si udělaly svačinu. Je nám trapné, že ji takhle vyjídáme, a tak nabízíme finanční příspěvek. Ale ten rozhodně odmítá - No money! Po snídani nám svižným krokem ještě provede po všech kostelích v obci. Angelbachtal byl dříve rozdělen na Michelfeld a Eichtersheim, proto jsou zde také 2 evangelické kostely. Oba nám odemkne a ukáže - pracuje totiž na faře. Dovede nás i ke katolickému kostelu - moderní budově s hvězdicovitou střechou a rafinovaně prosvětleným interiérem. Prý byl postaven později i proto, že katolíci přišli do města až po druhé světové válce. V městečku je i malý zámek s velikým, krásně udržovaným parkem a dosti "speciálními" surrealistickými sochami. Na to, jak malá je to obec, toho tady mají k vidění opravdu hodně. A znovu a znovu žasnu nad tím, jak se o vše starají. Jo, holt kupní síla je kupní síla....
Do Muhlhausenu jdeme zčásti lesem a trochu si zřejmě zajdeme vzhledem k tomu, že se tak úplně nesešlo značení s mou orientací v mapě :-) Nu což, kilák sem, kilák tam, co to je pro nás zkušené harcovnice, že...
V malém Rettigheimu je kostel svatého Mikuláše a v něm repliky velmi starých sošek světců - u oltáře mezi nimi nacházíme i našeho patrona - svatého Jakuba.
Další Malsch je městečko zcela obklopené vinicemi - kde právě dozrávají hrozny.
Blíží se poledne, slunce v nadhlavníku pálí, jako by nám chtělo vynahradit předchozí pošmourno a déšť, takže to celé má tak trochu jižanský nádech. Při náročném výšlapu ke kapli na Letzenbergu pod žhnoucími paprsky se krásně přejím bílého i modrého hroznového vína. Útrapy jsou vykoupeny nevšedním zážitkem - když vcházíme do stínu stromů obklopujících barevnou kapličku na vršku, doprovází nás drnkání na kytaru. Jakýsi pán tam na lavičce hraje kytarovou klasiku. Jeho jemná hudba proniká i do mého podřimování při odpolední siestě.
Sluneční žár si ale vybral svou daň - odpoledne se už jen ploužíme jako stíny. Po krátkém průchodu zalesněnou rezervací (NSG - Naturschutzgebiet) nás čeká jen nepříliš příjemný pochod aglomerací St.Léon-Rot a dost nepříjemné překvapení na konci - naše ubytování vypadá příšerně. Jde o jakýsi zpola nefunkční penzion na rohu rušné ulice, jehož nejlepší dny už dááávno minuly. Byly-li nějaké. Vrata, která vypadají zavřená navěky, nám nakonec otevírá stará, nedoslýchavá, sotva se šourající paní. Projdeme depresívním dvorkem a stoupáme do patra. V koupelně nejsou špunty. Postel tu je. Povlečení je sice čisté, leč načichlé kouřem. Zkoušíme srazit cenu 27 aur, navíc bez snídaně (může to připadat málo, ale pro srovnání - běžně všude platíme 20-25 eur s více než bohatou snídaní), leč marně. Dcera, která nás přišla zkasírovat, se začne tvářit hodně nepříjemně a řekne "Tak si běžte spát jinam, tam to bude za 80 eur". Tohle jí kupodivu rozumím naprosto jasně. Co nám zbývá - zaplatit a spokojit se s málem. Taky ponaučení. Jdeme si spravit chuť do nedaleké pizzerie.
Pá 29. 8. St.Léon - Speyer = 16,5 km
Ráno zůstává nehostinný dojem z města s honosným názvem St.Léon i nadále nehostinným. V osm nahazujeme bágly, snídáme kávu a sladkost v pekárně a rychle pryč odtud. Hned další vesnice, Reilingen, nám naštěstí spravila chuť. V krásném gotickém kostele je otevřeno a babičky se tu modlí růženec.
Na kraji obce stojí starý dům připomínající bývalý klášter. Majitel nás ujistí, že jde o novostavbu, a když vidí náš zájem, otevře nám svou chloubu - kapličku plnou votivních předmětů, krucifixů, svatých obrázků, sošek, svíček atd. Jeho dům je postavený nově, ale za použití původních prvků - kamenných portálů, starých trámů - a dlužno říct, že celek působí dost vkusně.
V Tabáku na náměstí se s námi dává do řeči muž, který, jak se ukazuje, také absolvoval dvě různé etapy svatojakubské pouti - portugalskou a tu zdejší, falckou. Radí nám, abychom ze Speyeru směrem k Metám pokračovaly nikoli jižní, ale severní cestou. Je prý zajímavější a protkaná poutnickými ubytovnami. Vida, asi jsme zase potkaly toho pravého člověka na pravém místě.
V Altlussheimu si děláme polední půlpauzu a pak už se blížíme k Rýnu a ke Speyeru.
Poslední kus cesty ubíhá pomalu - je vedro, stín žádný a cesta rovná jako pravítko. Rýn máme po levé straně, leč je rafinovaně zakryt porostem. Příchod do Speyeru je ovšem impozantní - když se přes most s frekventovanou silnicí podíváme na druhý břeh Rýna, vítá nás nepřehlédnutelný, dechberoucí dóm.
Procházíme parkem zvaným Domgarten, kolem katedrály, hlavní ulicí (je zde infocentrum s cennými informacemi jak o městě, tak o falcké Jacobsweg) do Karmelitaner strasse, kde na nás čeká půvabný malý hotýlek Backmulde. Tentokrát jsme si připlatily, protože v Speyeru kvůli středověkému festivalu nebylo už nic volného, ale stojí to za to.
Cítíme se tu jako ve velkoměstě. Vyšly jsme z lesů, luk a polí do rušných ulic tak velkého města, jakým jsme zatím na své pouti ještě neprocházely. Na hlavní ulici vedoucí od dómu ke Staré bráně to žije - obchody, kavárničky, suvenýry atd. Je tu plno kostelů a historických domů.
Samotná katedrála, jak zjišťuji až teď, hrála v historii velmi významnou roli - měla být hrobkou německých panovníků. S její stavbou se začalo už v 11. století. Budova je slohově čistá v románském stylu, jednoloďová a ve své mohutné jednoduchosti působivá. I interiér je prostý, ale plný symboliky - 12 sloupů jako dvanáct apoštolů, 6 kleneb jako šest stupňů nebes atd. atd. Bylo by to takové velkolepé uzavření naší letošní pouti, ale my jsme se rozhodly ujít ještě další den, co to dá.
Večer se zde setkáváme s mým partnerem a mou fenkou Carou a povečeříme v příjemné zahradní restauraci na bývalém rybím trhu.
So 30. 8. Speyer - Neustadt (Hassloch 24 km)
Poslední den putování začínáme zvesela a nalehko, protože náš odvoz už dorazil a převzal většinu z naší bagáže. Jen se svačinkou, vodou a karimatkou si připadám skoro nepatřičně! Ale jak jsme se už několikrát přesvědčily, nějakou výhodu skoro vždy následuje negativní kompenzace. Tentokrát je to naprosto nedostatečné značení. Podle mapy se směřujeme k vlakovému nádtaží, které přecházíme přes lávku pro pěší, ale značka pořád nikde. Jen díky Lucčině orientačnímu smyslu se vymotáme z města a tam na silničce mezi poli konečně narazíme na značku Jakobsweg, tentokrát už falckou, stříbrnou mušli se dvěma zkříženými holemi.
Začínáme totiž už novou etapu - Pfalz Jakobsweg. Na cestě máme Dudenhofen, kde se zase ztratíme, protože mapa nás vede do lesa, kde skončíme v klasické chatičkové kolonii. Musíme se vrátit a přejít celou vesnici až k velkému komplexu Realschule, u které přecházíme silnici a ejhle - značka je tady! Je připojena k cyklostezce do Neustadtu, které se držíme, protože mušlí tady opravdu šetří.
Cesta nás vede řidším borovým lesem po širokých a rovných cestách a protože je sobota, potkáváme hodně výletníků a cyklistů. Teď už nám cesta rychle ubíhá a asi po hodině a půl nás vzdálené výskání upozorňuje, že jsme se na doslech přiblížily k Holiday parku za Hanhofenem, brzy poté přecházíme silnici, naštěstí červenobílá značka tu je. Naše trasa také nějakou dobu kopíruje mlýnskou stezku označenou značkou mlýnského kola. Vede dubovým lesem kolem pěkné říčky, kde při "technické" pauze narazíme na neskutečný úlovek v podobě rodinky překrásných praváků. A objevují se další a další. Neodoláme a sklízíme!
Pak pokračujeme ještě další hodinu na parkoviště u silnice do Neustadtu. My se ovšem vydáváme po silnici vpravo do Hasslochu, kde nás čeká odvoz (vzdáleností je to tak nastejno, tak nám to snad u sv. Jakuba projde). Posledních 5,5 km po asfaltu přes průmyslovou zónu je nekonečných. Ozývají se paty. Hassloch je vinařské městečko, které ale nepůsobí moc malebně, kostel v centru zavřený a kolem něj nevábné prostranství na Německo podivohudně neuklizené. Setkáváme se s Lucčiným partnerem a Caruškou, která je nadšením bez sebe. My taky, vždyť máme za sebou přes 210 km! Jsou asi 4 odpoledne a já musím oželet pivo, na které mám hroznou chuť, protože ve městě jsou otevřené jenom kavárny. Tak koupíme nějaké jídlo na cestu v místním Lidlu a vydáváme se na zpáteční cestu do Prahy.
Je to tak divné, když na dálnici míjíme odbočky na místa, která jsme prošly...Je mi smutno, že letošní putování končí. Tak zase za rok!
Před spaním ještě provádím náročnou operaci - prošití puchýřů černou nití, která z nich přes noc odvede tekutinu. Ráno splasklé puchýře přelepím koloidní náplastí a uvidíme, co to udělá...
Neděle 24. 8. Marlach - Widdern a ještě kousek = 22 km?
Světe div se, chůze s prošitými puchýři je mnohem lepší! Hned se mi pochoduje ještě o něco veseleji. A tak nasazujeme dopoledne vražedné tempo. Volíme i terénně náročnější variantu, tzv. "Hohenweg", neb se nám již trochu zajídá jít stále stejným údolím neviditelného Jagstu.
Takže nás čeká samé do kopce a z kopce. O zábavu máme rozhodně postaráno. Značení je tu značně nahodilé a chybí vždy v klíčových momentech, takže je dobré doplňovat ho mapou. Cesta nás vede nejprve oklikou od řeky pryč do kopce, jdeme mezi poli a pak se najednou dole pod námi mezi stromy vyloupne cisterciácký klášter v Shontalu. Impoznantní barokní komplex se spoustou budov a krásnou klášterní kavárnou, kde si dáváme výbornou tomatovou polévku, kávičku a zákusky. Polední siestu trávíme na trávníku klášterní školky. Nikdy bych si nepomyslela, jak rychle si dokážu sbalit věci do batohu, až do chvíle, kdy na nás začalo krápat. Vystřelily jsme obě jak namydlené. Kam se na nás hrabou vojáci!
 |
| Pohled na Kloster Shontal |
 |
| Klášterní kostel |
 |
| Vono to baroko není špatný pro voko... |
V Berlichingenu nás značka oproti očekávání (vyčteného z mapy) vede na druhou stranu řeky po cyklostezce. Až do Jagsthausenu, kde je hezký svatojakubský kostel.
Dále do Olnhausenu dojdeme v pořádku, ale pak nastává hotové značkové peklo. U kostela už nevíme jak dál, ale naštěstí jsou tu všude dobří lidé. Zastavují u nás postarší manželé a nabídnou se, že nás popovezou až k místu, odkud už to bude jednodušší. Paní se ptá, kde budeme spát, a Radka informuje, že u Schnecků kousek za Widdernem.
"Á, Šnekovi!" zvolají oba jako jeden muž.
"Tak je tam odvezeme," říká paní.
"Kdepak," namítne pán, "na svatojakubské cestě musí člověk jít pěšky."
To si aspoň myslím, že říkali. Ale taky se klidně mohli bavit o tom, co si uvaří k večeři.
Nakonec se s námi pán loučí se slovy: "Loni jsem byl v Praze. Je tam zima - minus 10 stupňů. Zima, ale krásně."
To si aspoň myslím, že říkal. Ale taky klidně mohl říkat, že si včera koupil krásné boty na zimu...
No, a pak už dlouho bloudíme mezi poli, sípáme a nožky bolí. Ve vysoké obilí bude večer za chvíli...
Selhávají zde i moje navigátorské schopnosti. Vůbec nevím, po které jdeme cestě. Jen v dáli se třpytí a leskne můj cíl, Widdern a dálnice přes údolí, pod níž musíme projít.
Po mnoha peripetiích jsme nakonec ke Šnekům dorazily kolem sedmé večer. Jejich dům stojí daleko za městem mezi poli hned vedle kravína. Je to trochu cítit. Ale upřímně, kdyby ta postel a teplá sprcha byly přímo mezi krávami, jdu do toho!
Pondělí 25. 8. Widdern - Neudenau = 18 km
První část cesty nám dnes ubíhá rychle, jsme nějaké čerstvé a posilněné opět vydatnou snídaní paní Šnekové. Cesta se vine po úbočí mezi poli a hájky. K polednímu jsme v Mockmuhlu, které v průvodci vychvalovali jako "pitoreskní" městečko. Je pravda, že nás vítá zachovalou částí středověkých hradeb , k nimž těsně přiléhají hrázděné domy, hezkým náměstím s kašnou a sochou francké šlechtičny Mechity, podle které prý bylo město pojmenováno. Je to skutečně malebné, ale ač je pondělí dopoledne, je tu jako po vymření. Život se zřejmě odehrává v druhé, modernější části městečka, kde je Penny, Lidl, pizzerie, Sparkasse atd. Nicméně díky za Penny - objevujeme v něm totiž "poutnický ryzlink" svatého Jakuba. Nelituji toho kila navíc a promptně jej kupuji. Později se ukáže, že jsem dobře udělala.
 |
| Mockmuhl |
 |
| Mechita |
Z Mockmuhlu nám značka opět nabízí dvě možnosti - Hohenweg nebo Talweg. Po včerejší zkušeností s Hohenweg je volba jasná - jdeme spodem, hezky po rovince kolem řeky. Ona taková jednotvárnost vlastně někdy není vůbec špatná. A je to hezký kraj. Po levé straně petrolejově zelený Jagst, napravo strmé svahy s viničkami a strážními domky. V městečkách krásné kostely, staré zachovalé hrázděné domy a přívětiví lidé.
V poledne bivakujeme na louce v ohybu řeky těsně před Zuttlingenem. Po něm už pro mě cesta začíná být trochu utrpení. Puchýře se ozývají konstantně, takže co krok, to bolest.
Když odpočíváme u hřiště před Neudenau, přijede k nám místní chlapík na kole, vyptává se na cestu a radí, kde v Neudenau přespat. Nemáme totiž zajištěný nocleh. Je trochu neodbytný, a tak se ho snažíme slušně, leč dost nápadně odbýt. Když se pak o něco později z posledních sil pajdáme k cíli, přijede nám v ústrety, sdělí, že v jednom penzionu mají zavřeno, ale že zajel do jiného a vyjednal nám tam nocleh. Nádavkem nám věnuje dvě krásné samolepky se znakem Jacobsweg. Pak zamává, odjede a víckrát ho neuvidíme. Vidíte. Se zahanbením si říkám, že člověk by neměl vždy soudit podle prvního dojmu.
Před Neudenau ještě stíhám vnímat jeden kulturní zážitek - krásná poutní kaple s románskou věží, gotickými okny a dveřmi, které jsou pobité podkovami - St. Gangolfkapelle. To jméno mi připomíná, že jsem se dnes překřtila na Šmajdalfa, velkého čaroděje :-)
V Neudenau nás tedy čeká ubytování v řeckém Gasthausu u nádraží. Není nijak úžasný, ale my jsme vděčné jako vždy za čistou postel a teplou sprchu. Podnikáme dokonce výpravu do lékárny a do historického centra až ke kostelu svatého Laurentia.
A teď ad to víno - bylo naprosto skvělé, dokonce i z plechového hrníčku!
Úterý 26. 8. Neudenau - Babstadt = 23 km
Zdá se, že každý den je pro nás připraveno takové malé protivenství, abychom to neměly zadarmo. Jednou je to puchýř, jindy vedro, někdy bloudění, jindy déšť, a někdy dokonce i několik prvků dohromady. Toho rána šlo o kombinaci puchýře - déšť - bloudění. Z Neudenau jsme vyšly za deště, obalené pláštěnkou a nepromokavými kalhotami. Bohužel nás opět zradilo značení, takže jsme v dalším městečku špatně odbočily a zašly si asi jeden kilometr. Pak ale déšť pomalu ustal, my se vyškrábaly na takzvanou Hohestrasse a otevřel se nám neuvěřitelný panoramatický pohled na krajinu - byla opravdu vidět kolem dokola do všech stran.
Po Hohestrasse jsme za silného větru a sluníčka s písní na rtech došly do Jagstfeldu, kde jsme si udělaly krátkou polední pauzu s vyhlídkou na to, že v Bad Wimpfenu si zajdeme na kafíčko.
Rozkládáme si svoje živobytí na lavičkách v parčíku a připadáme si jako nefalšované houmlesačky, neboli v mém amatérském překladu "ohne wohnung". Chybí nám akorát krabičák. Je tu ale přece jen jeden frapantní rozdíl - my jsme si tento úděl zvolily zcela dobrovolně.
Do Bad Wimpfenu nás Jacobsweg vede oklikou podél řeky, ale my na kraji města svévolně uhýbáme do ulic. Dobře děláme - narážíme na nádherný románsko-gotický kostel svatého Petra s působivými vitrážemi, příjemným přítmím a krásným dřevěným sousoším. Po prohlídce obě tiše vycházíme ven a po chvilce se shodneme, že v nás tento svatostánek zanechal neobyčejně silný dojem.
A pak už po příkré stezce a schodech stoupáme do nehorázné výšky nad údolí řeky Neckar ke Kaiser Pfalz - zachovalé části historického opevnění. Na ni volně navazuje zbytek původního starého městečka, který je malebný. Na Marktplatzu si konečně dáváme kýženou kávičku. Bad Wimpfen je lázeňské město, a tak není divu, že je tu spousta lidí provozující různé sporty ke zdraví, zejména nordic walking. Směrem k Bad Rappenau Jacobsweg v podstatě kopíruje "zdravotní stezku". Jdeme ďábelským tempem spolu se skupinkou nordicwalkerů a zpíváme jim do kroku české a moravské lidovky. No, přiznám se, až do Bad Rappenau nám to tempo nevydrželo.
 |
| Bad Wimpfen |
 |
| Chaloupka na muří nožce |
Z Bad Rappenau vidíme nejprve Salinengarten - park se zařízením na těžbu hluboko uložené soli, která dala vznik místním lázním. V městském parku o kus dál je působivá solná fontána, kam chodí lázeňští hosté inhalovat.
 |
| Detail solné fontány. Je poskládaná z větviček. |
My máme čerstvého vzduchu nainhalováno do zásobu, tak si jen olízneme slanou vodu z dlaní a jdeme dál. Bad Rappenau je nepříliš hezké, spíš moderní město. Na náměstí si dopřáváme teplou večeři - kebab s hranolky u Turka. Není to kebab z kuřecího masa, jak ho znám, ale z jakési záhadné mleté směsi, která mi pak ještě dlouho leží v žaludku...
Začíná pršet a nás čekají poslední tři kilometry do Babstadtu. Večerní dojezdy bývají většinou dost krušné, o to víc, když selže značení. Mušle nás vede kamsi doprava do polí, nad kterými se vznáší mlha, zatímco přímo před sebou vidíme vesnici, která nemůže být nic jiného než Babstadt. A tak se zase jednou spolehneme na svůj zdravý selský rozum a jdeme rovnou za nosem. Těsně před vsí se nám náhle na sloupku ukáže až moc dobře známá značka Jacobswegu. Hrom aby do ní...!
Ještě chvíli pak hledáme Ringstrasse a dobré manžele Straibovy, kteří se uvolili nás ubytovat. Je to moc milý postarší pár, který má pro nás přichystánu tak kýženou měkkou postel a ó tak blahodárnou teplou vodu v koupelně. Když se k tomu přidá ještě skvělé badenské Weissburgunder z Lidlu za 3,50 eur, nemá to chybu!
Středa 27. 8. Babstadt - Angelbachtal = 25 km
Ráno jsme zvané na snídani, prostou, leč dobrou a servírovanou s opravdovou laskavostí. Manželé nás vyprovázejí až ke kostelu, odemknou nám ho, ukáží a paní se s námi loučí velmi srdečně se slzami v očích. Oba jsou evangelíci a je vidět, že jejich víra je opravdová a že tvoří nefalšovanou součást jejich každodenního života. Vyrážíme na naši nejdelší letošní etapu posílené nejen dobrým jídlem, ale i dobrým slovem a zejména dobrými srdci.
Celou noc pršelo, a tak jsme s Radkou měly obavy, co nás další den čeká, ale všechny mraky už se zřejmě vypršely, takže jsme doslova v suchu.
Cesta nás vede nejprve podél železnice přes Grombach a potom se brodíme cestou necestou podél potoka loukami s vysokou trávou zmáčenou včerejším deštěm. To, co včera nezařídil déšť, zařídí mokrá tráva během chvilky - boty máme úplně durch.
V obavách z toho, kolik kilometrů musíme dnes ujít, nasazuji jako horský vůdce ďábelské tempo, takže na polední pauzu jsme v Sinsheimu, což je za polovinou. Marně hledáme místo na bivak podél Klosterpfadu, což nám zní romanticky, ale jsou zde jen ohrazená hřiště. Pak nám prozřetelnost pošle do cesty českého mladíka, který sedí na lavičce, a když zaslechne svou rodnou řeč, osloví nás. Zavede nás do místního parku, který je schovaný za křovím, ale samy bychom ho asi nikdy nenašly. Rád by si s námi povídal, žije tu prý s rodiči už šest let a určitě mu chybí čeština, jenomže my jsme tak strašně unavené a tolik toužíme po siestě, že se mu omluvíme. Pak sebou plácneme na karimatky doprostřed trávníku a nějak nám nevadí, že vypadáme jako "ohne wohnung". Únava je přednější a polední pauza je holt polední pauza.
Sinsheim je nevzhledné okresní město se spoustou krabicoidních skladišť a malého historického centříčka v podobě pěší zóny. Zde si dáváme kávu a zmrzlinu a hledáme kostel svatého Jakuba. To, co najdeme, jsme nečekaly. Je to hypermoderní bílá budova, trochu mi připomínající Corbusierovu architekturu. Klíč od ní je naproti v mateřské školce. Osobně tyhle moderní kostely moc nemusím, ale uznávám, že si umějí hrát se světlem a stínem a sluncem, které prozařuje vitráže.
Ze Sinsheimu nás čeká dosti nepříjemná cesta podél frekventované silnice, navíc začíná pěkně připalovat. Hledáme stín a v Duhrenu na chvíli dáme odpočinout unaveným nohám v altánku u autobusové zastávky. Tady nás zastihne jakási místní dáma, která zastaví, vystoupí z auta a začne se nás vyptávat. Když zjistí, že jsme poutnice, začne nám nabízet péči, seč jí síly stačí. Zve nás k sobě domů na večeři, na přespání, nabízí, že nás pak ráno odveze do cíle naší dnešní etapy. Nepochybně to myslí dobře, ale její naléhavost nám postupně začíná být nepříjemná.Když její pomoc zatvrzele odmítáme, pokrčí rameny a odjede. Za deset minut je ovšem zpět s plnou tubou balzámu na nohy, obří švýcarskou čokoládou a svým telefonním číslem, kdybychom si to rozmyslely. Někdo zkrátka chce poskytnout pomoc za každou cenu. Ale už jsme se poučily v Neudenau - nesuďme podle prvního dojmu a buďme paní Inge vděčné, balzám i čokoláda se určitě budou hodit. A kdoví, možná i to telefonní číslo, protože v Angelbachtalu máme opět vyjednáno ubytování zdarma u jedné ochotné rodiny, ale paní neodpovídá na smsky a nebere telefon...
Když se doplazíme do Angelbachtalu, zbývá jen najít Bergstarsse a Familie Borm a modlit se, aby byli doma a počítali s námi. Je to náhoda, že paní, které se ptáme na cestu, je kolegyně paní Bormové z práce? Na náhody nevěřím.
Stoupáme do táhlého kopce dlouhé Bergstrasse a do poslední chvíle nevíme, jak to dopadne. Je to napínavé. Ale Bormovi jsou doma a už nás čekají. Hosana!
Jak se ukazuje, mít doma dva strávníky navíc jim ani v nejmenším nevadí. Mají tři už velké děti, které jim vyletěly z hnízda, velký dům, a prázdno v něm. Paní Bormová nám servíruje zapékané maultaschen, salát a pak výborné Weissburgunder z Wurtemberska. Jazykovou bariéru překonává tím, že vytáhne mapy a starého průvodce po Československu z roku 1979 a ukazuje nám, kde všude s manželem byli - mají sjezděné skoro všechny české i moravské, a koneckonců i slovenské hory, takže toho z mé rodné vlasti znají snad víc než já!
Čtvrtek 28.8. Angelbachtal - St.Léon = 19 km
Ráno nám Frau Borm zcela automaticky nabídne opulentní snídani a ještě nám rozdá pytlíky, abychom si udělaly svačinu. Je nám trapné, že ji takhle vyjídáme, a tak nabízíme finanční příspěvek. Ale ten rozhodně odmítá - No money! Po snídani nám svižným krokem ještě provede po všech kostelích v obci. Angelbachtal byl dříve rozdělen na Michelfeld a Eichtersheim, proto jsou zde také 2 evangelické kostely. Oba nám odemkne a ukáže - pracuje totiž na faře. Dovede nás i ke katolickému kostelu - moderní budově s hvězdicovitou střechou a rafinovaně prosvětleným interiérem. Prý byl postaven později i proto, že katolíci přišli do města až po druhé světové válce. V městečku je i malý zámek s velikým, krásně udržovaným parkem a dosti "speciálními" surrealistickými sochami. Na to, jak malá je to obec, toho tady mají k vidění opravdu hodně. A znovu a znovu žasnu nad tím, jak se o vše starají. Jo, holt kupní síla je kupní síla....
Do Muhlhausenu jdeme zčásti lesem a trochu si zřejmě zajdeme vzhledem k tomu, že se tak úplně nesešlo značení s mou orientací v mapě :-) Nu což, kilák sem, kilák tam, co to je pro nás zkušené harcovnice, že...
V malém Rettigheimu je kostel svatého Mikuláše a v něm repliky velmi starých sošek světců - u oltáře mezi nimi nacházíme i našeho patrona - svatého Jakuba.
Další Malsch je městečko zcela obklopené vinicemi - kde právě dozrávají hrozny.
Blíží se poledne, slunce v nadhlavníku pálí, jako by nám chtělo vynahradit předchozí pošmourno a déšť, takže to celé má tak trochu jižanský nádech. Při náročném výšlapu ke kapli na Letzenbergu pod žhnoucími paprsky se krásně přejím bílého i modrého hroznového vína. Útrapy jsou vykoupeny nevšedním zážitkem - když vcházíme do stínu stromů obklopujících barevnou kapličku na vršku, doprovází nás drnkání na kytaru. Jakýsi pán tam na lavičce hraje kytarovou klasiku. Jeho jemná hudba proniká i do mého podřimování při odpolední siestě.
Sluneční žár si ale vybral svou daň - odpoledne se už jen ploužíme jako stíny. Po krátkém průchodu zalesněnou rezervací (NSG - Naturschutzgebiet) nás čeká jen nepříliš příjemný pochod aglomerací St.Léon-Rot a dost nepříjemné překvapení na konci - naše ubytování vypadá příšerně. Jde o jakýsi zpola nefunkční penzion na rohu rušné ulice, jehož nejlepší dny už dááávno minuly. Byly-li nějaké. Vrata, která vypadají zavřená navěky, nám nakonec otevírá stará, nedoslýchavá, sotva se šourající paní. Projdeme depresívním dvorkem a stoupáme do patra. V koupelně nejsou špunty. Postel tu je. Povlečení je sice čisté, leč načichlé kouřem. Zkoušíme srazit cenu 27 aur, navíc bez snídaně (může to připadat málo, ale pro srovnání - běžně všude platíme 20-25 eur s více než bohatou snídaní), leč marně. Dcera, která nás přišla zkasírovat, se začne tvářit hodně nepříjemně a řekne "Tak si běžte spát jinam, tam to bude za 80 eur". Tohle jí kupodivu rozumím naprosto jasně. Co nám zbývá - zaplatit a spokojit se s málem. Taky ponaučení. Jdeme si spravit chuť do nedaleké pizzerie.
Pá 29. 8. St.Léon - Speyer = 16,5 km
Ráno zůstává nehostinný dojem z města s honosným názvem St.Léon i nadále nehostinným. V osm nahazujeme bágly, snídáme kávu a sladkost v pekárně a rychle pryč odtud. Hned další vesnice, Reilingen, nám naštěstí spravila chuť. V krásném gotickém kostele je otevřeno a babičky se tu modlí růženec.
Na kraji obce stojí starý dům připomínající bývalý klášter. Majitel nás ujistí, že jde o novostavbu, a když vidí náš zájem, otevře nám svou chloubu - kapličku plnou votivních předmětů, krucifixů, svatých obrázků, sošek, svíček atd. Jeho dům je postavený nově, ale za použití původních prvků - kamenných portálů, starých trámů - a dlužno říct, že celek působí dost vkusně.
 |
| Soukromá kaplička |
V Tabáku na náměstí se s námi dává do řeči muž, který, jak se ukazuje, také absolvoval dvě různé etapy svatojakubské pouti - portugalskou a tu zdejší, falckou. Radí nám, abychom ze Speyeru směrem k Metám pokračovaly nikoli jižní, ale severní cestou. Je prý zajímavější a protkaná poutnickými ubytovnami. Vida, asi jsme zase potkaly toho pravého člověka na pravém místě.
V Altlussheimu si děláme polední půlpauzu a pak už se blížíme k Rýnu a ke Speyeru.
Poslední kus cesty ubíhá pomalu - je vedro, stín žádný a cesta rovná jako pravítko. Rýn máme po levé straně, leč je rafinovaně zakryt porostem. Příchod do Speyeru je ovšem impozantní - když se přes most s frekventovanou silnicí podíváme na druhý břeh Rýna, vítá nás nepřehlédnutelný, dechberoucí dóm.
Procházíme parkem zvaným Domgarten, kolem katedrály, hlavní ulicí (je zde infocentrum s cennými informacemi jak o městě, tak o falcké Jacobsweg) do Karmelitaner strasse, kde na nás čeká půvabný malý hotýlek Backmulde. Tentokrát jsme si připlatily, protože v Speyeru kvůli středověkému festivalu nebylo už nic volného, ale stojí to za to.
Cítíme se tu jako ve velkoměstě. Vyšly jsme z lesů, luk a polí do rušných ulic tak velkého města, jakým jsme zatím na své pouti ještě neprocházely. Na hlavní ulici vedoucí od dómu ke Staré bráně to žije - obchody, kavárničky, suvenýry atd. Je tu plno kostelů a historických domů.
Samotná katedrála, jak zjišťuji až teď, hrála v historii velmi významnou roli - měla být hrobkou německých panovníků. S její stavbou se začalo už v 11. století. Budova je slohově čistá v románském stylu, jednoloďová a ve své mohutné jednoduchosti působivá. I interiér je prostý, ale plný symboliky - 12 sloupů jako dvanáct apoštolů, 6 kleneb jako šest stupňů nebes atd. atd. Bylo by to takové velkolepé uzavření naší letošní pouti, ale my jsme se rozhodly ujít ještě další den, co to dá.
Večer se zde setkáváme s mým partnerem a mou fenkou Carou a povečeříme v příjemné zahradní restauraci na bývalém rybím trhu.
So 30. 8. Speyer - Neustadt (Hassloch 24 km)
Poslední den putování začínáme zvesela a nalehko, protože náš odvoz už dorazil a převzal většinu z naší bagáže. Jen se svačinkou, vodou a karimatkou si připadám skoro nepatřičně! Ale jak jsme se už několikrát přesvědčily, nějakou výhodu skoro vždy následuje negativní kompenzace. Tentokrát je to naprosto nedostatečné značení. Podle mapy se směřujeme k vlakovému nádtaží, které přecházíme přes lávku pro pěší, ale značka pořád nikde. Jen díky Lucčině orientačnímu smyslu se vymotáme z města a tam na silničce mezi poli konečně narazíme na značku Jakobsweg, tentokrát už falckou, stříbrnou mušli se dvěma zkříženými holemi.Začínáme totiž už novou etapu - Pfalz Jakobsweg. Na cestě máme Dudenhofen, kde se zase ztratíme, protože mapa nás vede do lesa, kde skončíme v klasické chatičkové kolonii. Musíme se vrátit a přejít celou vesnici až k velkému komplexu Realschule, u které přecházíme silnici a ejhle - značka je tady! Je připojena k cyklostezce do Neustadtu, které se držíme, protože mušlí tady opravdu šetří.
Cesta nás vede řidším borovým lesem po širokých a rovných cestách a protože je sobota, potkáváme hodně výletníků a cyklistů. Teď už nám cesta rychle ubíhá a asi po hodině a půl nás vzdálené výskání upozorňuje, že jsme se na doslech přiblížily k Holiday parku za Hanhofenem, brzy poté přecházíme silnici, naštěstí červenobílá značka tu je. Naše trasa také nějakou dobu kopíruje mlýnskou stezku označenou značkou mlýnského kola. Vede dubovým lesem kolem pěkné říčky, kde při "technické" pauze narazíme na neskutečný úlovek v podobě rodinky překrásných praváků. A objevují se další a další. Neodoláme a sklízíme!Pak pokračujeme ještě další hodinu na parkoviště u silnice do Neustadtu. My se ovšem vydáváme po silnici vpravo do Hasslochu, kde nás čeká odvoz (vzdáleností je to tak nastejno, tak nám to snad u sv. Jakuba projde). Posledních 5,5 km po asfaltu přes průmyslovou zónu je nekonečných. Ozývají se paty. Hassloch je vinařské městečko, které ale nepůsobí moc malebně, kostel v centru zavřený a kolem něj nevábné prostranství na Německo podivohudně neuklizené. Setkáváme se s Lucčiným partnerem a Caruškou, která je nadšením bez sebe. My taky, vždyť máme za sebou přes 210 km! Jsou asi 4 odpoledne a já musím oželet pivo, na které mám hroznou chuť, protože ve městě jsou otevřené jenom kavárny. Tak koupíme nějaké jídlo na cestu v místním Lidlu a vydáváme se na zpáteční cestu do Prahy.
Je to tak divné, když na dálnici míjíme odbočky na místa, která jsme prošly...Je mi smutno, že letošní putování končí. Tak zase za rok!
 | |
| Svatý Jakub/ poutník ve Spyeru |
