Středa 5. 8. Neustadt an der Weinstrasse - Lambrecht = 10 km
Tak ve čtvrt na šest zamáčknout budík, nasnídat se, nahodit bágl, pohladit pejska a hurá - letos již počtvrté - na svatojakubskou pouť. Naše letošní meta - Mety.
Splnila jsem si svůj sen - co nejmenší a nejlehčí batoh. Je sice narvaný až k prasknutí, ale fakt malý. Vážně. Jsem nervózní z toho, co mi asi chybí...
Ale kromě miniaturizace batohu mám ještě jiný tuning - místo lahve na vodu camelbag (nebo také zvláštním kalkem nazývaný camelbak - což mi trochu připomíná "chésekake"), místo pohorek trekové sandály a vskutku libovou ledvinku, co se vám přicucne na tělo, že ani nevíte o tom, že ji máte, přesto se do ní vejde mobil, peníze, občanka, řidičák, kreditka, žvejkačky, nožík a propiska. A je tam ještě vůle!!
Výbavu oblečení jsem také zminimalizovala - 3 trička, 1 mikina, 1 šaty, 1 kalhoty, 1 legíny. Zakoupila jsem lehčí - hliníkový - hrnek, lehčí pláštěnku, i ta trička jsou z lehkého materiálu. Po zkušenostech z posledních tří let totiž s Radkou víme, že každé deko navíc hraje svou roli.
V 7.12 vyrážíme ze stanoviště u Fantovy kavárny luxusním autobusem do Mannheimu, kam dorazíme v 13.55 a odtud nás příměstský vlak doveze do Neustadtu. Tedy tam, kde naše pouť loni končila. Před námi cesta Falckým hvozdem (Pfalzer Wald), což je naše záchrana, neb dle předpovědi nás čekají, stejně jako v Čechách i jinde, VV - Velká Vedra.
Neustadtem se chvíli motáme, protože nemůžeme najít značku, ale lidé jsou tu vstřícní a rádi poradí.
Značku jsme nakonec našly (je vidět nahoře na fotce - falcké značení má bílou mušli překříženou dvěma poutnickými holemi), přejdeme trať a stoupáme do kopce k vilové čtvrti. Nicméně dále značení mušlové dosti mizerné. Naštěstí je tu paralelně značena i jiná turistická trasa, která vede také do Lambrechtu, takže když nevidíme mušli, jdeme po této značce. Deset kilometrů dlouhá cesta vede většinou lesem z kopce do kopce. Potíme se jako koně. Nohám v sandálech se daří dobře (bála jsem se, jestli to vůbec půjde), ale mohlo by to být i lepší. Přidávám tedy po chvíli český zlepšovák - ponožky! A je to paráda. Takže chlapi, vy, kterých se to týká - naprosto vás chápu!
Do cíle - Falcké akademie (Pfalzakademie) v Lambrechtu, kde máme sjednaný nocleh, dorážíme v sedm hodin večer. Podle propočtů jsme šly průměrnou rychlostí 2,5 km za hodinu. Což nás trochu děsí, protože naše průměrná denní trasa se pohybuje kolem 25 km. Ultreia!
Městečko Lambrecht je, jako hodně obcí, které budeme míjet, uložené mezi kopci v údolí. Má hezké starobylé náměstíčko s kostelem.
Budova Pfalzakademie dle všeho slouží k pořádání různých teambuildingových akcí, seminářů, přednášek, apod.
Čtvrtek 6. 8. Lambrecht - Johanniskreuz = 25 km
Ano, teambuilding. Mládež zde pobývající se týmově stavěla (ačkoli víc možná bylo těch, co se zbořili :-)) až do pozdní noci, takže jsem toho moc nenaspala.
Snídaně vše napravila, byla německy poctivá. Jen paní kuchařce se nelíbilo, že si balíme housky na svačinu. Inu, což. Z batohu nám je nevytáhla...
Etapa toho dne by se košatě dala shrnout asi takto: Šly jsme podél potoka lesem, pak lesem..., lesem, nahoru, dolů a rovně. Pomalu se z nás stávají lesní ženy - Wald Frauen. Chůze v sandálech se výborně osvědčila, ale jedině v ponožkách!
Potok, podél nějž jdeme, se jmenuje Speyerbach. Za ním, na druhém břehu, vede romantická úzkokolejná jednokolejka. Nebo jednokolejná úzkokolejka? Teď nevím.
A všude kolem nás vysokananánské kopce, v údolí tu a tam víska a na skále tu a tam pobořená strážní vížka. Či malý hrádek.
Asi v půli cesty si před Elmsteinem dáváme polední pauzu na fotbalovém hřišti. To je totiž široko daleko jediné místo, kde je v tom horku trocha stínu a posečená tráva. Tyto polední pauzy se nám osvědčily už v minulých letech. Než se snažit ujít trasu na jeden zátah, je lepší si den "rozporcovat".
V Elmsteinu úzkokolejka končí. U nádraží se nachází velmi příhodně kavárnička s nevyslovitelným názvem Zum Kuckuck Stubchen, kde si dáváme ledovou kávu na vzpruhu do druhé půlky dne.
Dál nás čeká co? To byste vážně neuhádli: cesta lesem nahoru, dolů a rovně. Ve chvílích nejistot, kdy nevíme, kudy se dát, protože značení chybí a mapa není tak podrobná, aby se to z ní dalo vyčíst, používáme novou vychytávku - porovnáváme mapu s aplikací "Maps.me". Tuto aplikaci mám v telefonu, a v rámci ní se dají stáhnout mapy a posléze v zahraničí používat offline. Metoda porovnávání se nám v budoucnu velmi osvědčí a ušetří nám mnoho času i zbytečně nachozených kilometrů.
Horko je k zalknutí, a tak za Elmsteinem s Radkou neodoláme a v lese hupsneme do Speyerbachu "na Evu". Tedy neskáčeme na nějakou dámu toho jména, jen plavky prostě necháme v batohu. Stávají se z nás divoženy - Wild Frauen.
Potok má písčité dno a je krásně ledový, až bolí nohy. To se nám ale hodí, protože už je máme značně opuchlé, a ledová voda je alespoň na chvíli zchladí.
Poslední úsek cesty volíme po silnici místo oklikou lesem, jak radí značení. Posléze se však ukazuje, že to nebyl dobrý nápad. Velký asfaltový stoupák s šílenými motorkáři, kteří se kolem nás řítí více než stokilometrovou rychlostí za notného túrování motorů, nás totálně vyčerpá.
Ale jsme tu - v hotelu na křižovatce u obce Johanniskreutz. Je to takový klasický zájezdní hotel, který má nejlepší léta za sebou, ale postele tu jsou a sprcha také, a to je v tuto chvíli nejdůležitější.
Majitelem hotelu je Polák. Když si večer sedneme s Radkou na zahrádku pod slunečník, přinese nám výborné víno (které nám samozřejmě napočítá, nemylte se!) a rozpovídá se. Polština je opravdu velmi příbuzný jazyk. Když se člověk soustředí, rozumí valné většině, a zbytek si dokáže domyslet. Vypráví o tom, že v Německu žije s manželkou už 45 let, a jak je vidno, daří se mu, protože k hotelu patří rozsáhlé pozemky, louky, a on sám jezdí v luxusním autě. Nicméně Němce rád nemá - prý jsou zlí a házejí mu v jeho podnikání klacky pod nohy. Zřejmě proto, že jsme, jak majitel říká, "z našej strany", a nikoli příslušnice německého národa, dostaneme od něj každá půlku klobásy. Gratis. Nechce se nám moc věřit, co o Němcích povídá. Během cest jsme s Radkou v Německu zažily ve valné většině vstřícnost, srdečnost, velkorysost a ochotu. Ale je pravda, že jakmile jde o sousedské vztahy, věci se často komplikují. Kdekoli na světě...
Pátek 7. 8. Johanniskreuz - Landstuhl = 30,8 km
Dnes je rekordně teplý den. Po celé Evropě. 40 °C. Bojíme se s Radkou, jak to budeme zvládat. Naštěstí nás i tento den cesta vede většinu času opět lesem.
Procházíme krajem, kde už svatojakubské poutníky znají víc, než tomu bylo v uplynulých letech, a také jsou na ně připraveni. Například krásnou odpočinkovou zahrádkou u cesty a "razítkovou stanicí".
O chvíli později se noříme do podmanivého údolíčka nazvaného Karlstal (Karlovo údolí) - kamenné soutěsky a mezi nimi nenápadně regulovaný potok s písčitým dnem. Pro naše ušlé nožky jako dělaný. Potok nás pak provází dál, takže toho využíváme a opět se rácháme.
Polední pauzu trávíme spolu s mravenci v lese. Horko je, už jen když člověk leží a na něco myslí.
Po pauze se ve vedru doštracháme k přírodnímu koupališti Geisterswoog, kde si uděláme delší koupací přestávku na nuda pláži vedle několika nuda mužů. Jde vlastně o obyčejný rybník, který je ale hezky upraven, vybaven restaurací a stánky s občerstvením a molem, takže se z něj stává příjemné koupaliště, v tuto dobu samozřejmě obsypané lidmi. Na naší nuda pláži ukryté mezi nízkými stromky naštěstí takový nátřesk není. Osvěžíme se v rybníku, chvíli ležíme ve stínu stromů, vzpružíme se kávou a ledovým čajem a vyrážíme opět lesem do dnešního cíle.
Poslední kilometry jsou nekonečné - jak už to tak bývá. Ale naše utrpení je vykoupeno - máme ubytování u dvou starších manželů Pfaffových, kteří pro nám podobné - tedy speciálně pro svatojakubské poutníky - mají v přízemí zařízený pěkný pokojíček s kuchyňkou i koupelnou, a večer nás zvou k posezení u nich na zahradě.
Jsme pohoštěny sýrem, domácím chlebem a vínem jako lusk. Pán domu je totiž znalec. Píše o víně do internetového magazínu. To je něco pro moje zmlsané patro i pro můj sluch. Karl, jak se jmenuje, nám servíruje skvělé moselské a rýňáček a k tomu zasvěceně hovoří. Na ja, víno zkrátka sbližuje národy.
Zajímavé také je, že Karl je důchodce. Nicméně nepředstavujte si žádné vyndavací zuby, sledování akcí v Lidlu a AZ kvízu v televizi, ale: golf, tenis, cestování a sklep zvící 200 lahví kvalitního vína. Původním povoláním učitel matematiky. Hmmmmm. Ale prý už u nás taky takoví důchodci existují. Jsem slyšela.
Sobota 8. 8. Landstuhl - Kirrberg = 25,7 km
Ráno nás čeká k snídani domácí mandlový chléb s domácím džemem od paní domácí. A srdečné rozloučení s přáním všeho dobrého.
Za obcí zastavujeme u první pamětihodnosti - vedle silnice na louce stojí tzv. Mamutí stromy - Mamut baume. Jak tak na ně koukám, říkám si, co Němci vidí na přerostlých tújích... Ale možná jsem jenom český ignorant. Ať už je to, jak chce, hezké je, že z nich udělali místní zajímavost. Ono to totiž funguje. Když takových zdánlivých obyčejností, k nimž informační tabule přidá trochu zajímavých informací, potkáte za den víc, máte hned pocit, že jste toho více viděli a zažili. Že váš den je naplněn...
Po několika hodinách chůze lesem se nám náhle otevírá výhled do krajiny a pohled na posečené pole. Uvědomujeme si, že je to letos poprvé. Zatím jsme šly stále jen lesem mezi vzrostlými stromy a z lesa vždy rovnou do vsi, která se z něj v údolí vynořila.
V půlce dnešní etapy, tedy kolem poledne, nás čeká obec Vogelbach - rodná hrouda Karla Pfaffa, o níž nám včera také trochu vyprávěl. Je zde i půvabný kostelík svatého Filipa a Jakuba. Právě když k němu dorážíme, rozezní se zvony a v kostele začíná svatba. Za andělského zpěvu dívčího sboru a jeho něžné verze skladby Nothing Else Matters od Metallicy se s Radkou tiše vplížíme dovnitř, abychom si do kredenciálu uloupily poutnické razítko, a zase se tiše vyplížíme ven.
A o chvíli později, právě když na lavičce svačíme housky, objeví se znenadání Karl, který se jel podívat do rodné hroudy na rodný dům. Hrdě nám vypráví ještě několik zajímavostí o své obci. Třeba i to, že kostel je nazván "Simultankirche", protože se v něm sloužily střídavě katolické i evangelické mše. Jde o jednu z nejstarších památek ve Falci a již ve středověku vítal poutníky na svatojakubské cestě.
Protože jsme si s Radkou všimly cestou velké americké vojenské základny u Landstuhlu (skutečně nešlo si jí nevšimnout), hovoří také o tom, že z této základny pocházejí zbraně, které údajně zahajovaly nejeden vojenský konflikt. Ačkoli, jak říká Karl, se Německo po druhé světové válce zařeklo, že se tak dít nebude...
Po filozofické rozpravě nám Karl ještě nabídne, jestli nechceme zavézt do Penny na kraji obce, abychom si nakoupily. Popravdě řečeno přišla jeho nabídka jako na zavolanou, protože svatojakubská cesta vede tentokrát prakticky mimo civilizaci a do té doby jsme zatím žádný obchod nepotkaly. A kdybychom do Penny šly pěšky, znamenaly by to v tom vedru tři osudné kilometry navíc. Takže s radostí nabídku přijímáme.
To byste nevěřili, co s Pražačkou udělá pár dní v lesích. Byly jsme s Radkou v tom Penny jako u vytržení. Chodily jsme omámeně mezi regály a horečně přemýšlely, co všechno si honem koupit, protože další známku vyspělé civilizace potkáme bůhví kdy. Nakonec to samozřejmě skončilo u jedné čokoládové tyčinky, jogurtu a housky, ale musely jsme se samy sobě smát.
Po nákupu nás Karl odvezl na konec obce, kde nám navazuje naše značka. Trochu si však, díky aplikaci v mobilu, zkracujeme cestu přes obec Bechhofen a potom podél potůčku a luk se k večeru suneme ke Kirrbergu. Je to vlastně dobře, že nás značka vede mimo civilizaci. Vždyť té si užijeme po zbytek roku až až. Takhle máme možnost vychutnávat si nejrůznější typy krajiny a zblízka pozorovat faunu i flóru. A zvěř se nás nebojí. Je omráčená horkem jako my. Na louce u cesty tiše loví dvě lišky a zvědavě si nás prohlížejí.
A už je zde Kirrberg a jeho moderní kostel.
Ubytování Radka vyjednala v klubovně mládeže při zdejší farnosti. Je to místnost v prvním patře hned u kostelní věže, vybavená kuchyňkou a také dvěma parádními matracemi, takže máme vlastně luxusní poležení. Koupelna tu není, jen umyvadlo u záchoda, ale my jsme s Radkou vděčné za jakoukoli vodu. Nicméně - už jste se někdy myli studenou vodou v umyvadle o velikosti krabičky od mýdla? Myslím jako celí? Ne? A víte, že to jde?
Neděle 9. 8.
Ráno nás budí rachocení stroje, který pohání kostelní zvon. Jako bychom spaly přímo ve zvonici. Je neděle, čas bohoslužba, a tak doufáme, že kostel bude otevřený, protože zatím jsme příliš duchovních zážitků nepobraly.
A skutečně, těsně před naším odchodem kostel otevírá milá paní kostelnice. Je z roku 1955 (ten kostel, nikoli ta kostelnice), protestantský. Plastiky a vitráže nezapřou období původu (kostelů z padesátých let je v kraji velké množství. Že by následek druhé světové války?).
Nicméně původní církevní stavba zde stála již od roku 1290. Před kostelem stojí pamětní deska se jmény všech pastorů, kteří zde podle záznamů od založení kostela působili.
Konečně máme možnost na chvíli duchovně spočinout a pomodlit se před cestou. Je to opravdu jiný pocit, když svatojakubská pouť ráno začíná přímluvou k Bohu. Říkám Radce, že bychom si s sebou měly nosit nějaký skládací kříž (nebo deskový oltář) a dělat si malé polní /lesní mše.
V noci sprchlo, a tak po úmorném vedru přichází závan svěžesti. I to nám dodává na cestu víc sil. Naše kroky dnes vedou podél potoka a opět lesem. Ale kolem poledního jej přerušuje zastávka v městečku Schwarzenacker. Ve výborné pekárně Barbarossa si dáváme pořádnou kávu a pečivo (jeden preclík dostaneme ještě zdarma nádavkem) a pak se jdeme podívat přes ulici do zahrady muzea římské kultury (Romer Museum). V zahradě i v muzeu jsou posbírané pozůstatky původního římského města, které čítalo cca 2000 obyvatel a bylo důležitou křižovatkou římských obchodních cest.
Poté nás značka žene do prudkého kopce, jak je jejím zvykem, ke Kloster Ruine, tedy zřícenině kláštera ukryté v lesích. Tu ovšem záhadným způsobem míjíme, jakkoli všude vidíme ukazatele.
A dále jen lesy, lesy, bez konce lesy, šumné vy bory, vysoké hory...
Jsme od rána odpočaté, protože jsme si vzhledem k dnešní krátké trase přispaly, a tak se obejdeme i bez polední pauzy a těch 16 km do dnešního cíle - Blieskastelu - dojdeme v podstatě na jeden zátah, jen s krátkými přestávkami.
Obě zažíváme podobný putovní vývoj, který se každým rokem opakuje. První dny chůze obě - jak jsme si přiznaly - vždy v duchu neustále počítáme, kolik nám ještě zbývá dnů. Ve srovnání s rychlým tempem života ve městě, kde neustále řešíme pracovní povinnosti, starost o rodinu, neustále jsme zavaleny informacemi a podněty z internetu a médií, tu čas plyne úplně jinak. Skoro jako by se vlekl. Tedy než si na to organismus zvykne. Potom, asi třetí, čtvrtý den dochází k určitému zlomu, kdy se člověk začíná každé ráno těšit na kilometry, které ho čekají, i na ten zvláštní tok minut, hodin a dní, na který není zvyklý. A ke konci už si neumí představit, že by mohl žít jinak :-)
V Blieskastelu, městečku v údolí řeky Blies, se dostáváme z kraje Rhineland-Palatinate do Sárska (Saarland), tedy kraje kolem řeky Sáry.
Na vrcholku obce nás vítá františkánský klášter nabízející ubytování poutníkům i turistům. Zde nás čeká skromně, leč vkusně zařízený pokojíček v bývalé mnišské cele s krásným výhledem do krajiny. Celý komplex františkánského kláštera působí skutečně jako balzám na duši. Jednu polovinu stále obývají mniši, kteří také slouží mše ve zdejším kostele, druhá polovina je vyhrazena pro hostinské pokoje a restauraci s terasou. Zde si také dáváme výbornou večeři s výhledem do údolí řeky. V sedm hodin jdeme na mši. Prohlídkou kostela a informačních tabulí zjišťujeme, že starobyle působící budova kláštera je vlastně poměrně nová, původně obývaná kapucíny, nyní, od roku 2005 minority z Krakova.
Starší je jen kaple ze 17. století, která stojí naproti kostelu na ostrohu nad údolím.
Při procházce zahradou nás dojímá malý mnišský hřbitůvek. Kapucíni jsou zde pochováni jeden vedle druhého bez jakýchkoli poct a rozdílů. Všichni mají na hrobě stejný dřevěný kříž a odlišuje je jen jejich řádové jméno vyryté do náhrobního kamene.
Když odcházíme spát, nebe křižují blesky a začíná veliká průtrž mračen, která s přestávkami potrvá celou noc.
Pondělí 10. 8. Blieskastel - Saarbrucken/St. Arnual = 22,6 km
Snídaně je klášterní - v prosté jídelně a na příděl. V lednici má každý pokoj svůj talíř se sýry a salámy. Ale je to v pořádku - jsme přece poutnice a navíc na půdě kláštera :-)
Venku je po dešti mokro a zataženo, což je po těch úmorných vedrech opravdu příjemná změna. Až budou v Praze na podzim plískanice, musím si na tuhle chvíli vzpomenout.
Po dlouhé době také vycházíme z lesů a čeká nás krajina na mapě vyznačená bílým podkladem. Co to bude?
Nacházíme se v "Biospharen-Reservat Bliesgau" a bílý podklad, jak se ukazuje, znamená zde většinou louky či pastviny - zdejší kraj je podle všeho zasvěcen zemědělství a hlavně chovu zvířat - míjíme koně, krávy, ovce, kozy, u Seelbachu dokonce farmu s daňky a bizony.
V poledne bivakujeme pod třešněmi za vesnicí s téměř nezapamatovatelným názvem Heckendalheim. pak už se blížíme k saarbruckenské aglomeraci. Ale značka se snaží nás vést mimo hlavní silniční tahy. Kolem letiště a údolím potoka do Bischmisheimu.
Krajina se s každý kilometrem mění. Citelně je znatelný i jiný přístup k ní, protože například břehy potůčku jsou neudržované, zarostlé kopřivami a voda samotná nepříliš čistá. Na rozdíl od falckého lesa, kde byla vidět snaha o dosažení rovnováhy mezi zachováním přírodního prostředí a nenásilnou regulací.
V Bischmisheimu před kostelem si foukáme na své znavené nohy, které dnes chodily hlavně po asfaltu, což jim vůbec nedělá dobře. I jde kolem kostelník, zastaví se, ochotně odemkne kostel, na nějž je právem pyšný. Jde totiž o jeden ze 2 osmiúhelníkových kostelů v Německu. Postavený v letech 1822-24.
Potom nám na faře ukáže WC, nabídne vodu, dá razítko. Nic z toho udělat nemusel. Ale udělal.
Po tomto milém zastavení nás čeká už jen "dojezd" do St. Arnualu, což je část Saarbruckenu. Ubytování máme u pána, který dělá průvodce po svatojakubské cestě. Je to velice milý postarší gentleman, který se svou ženou bydlí v nádherném starém domečku se zahradou blízko kostela.
Připadám si tady jako u babičky v kuchyni.
Na poutníky je pan Wolfgang Steffen dokonale připraven. Má dva hostinské pokojíčky, v koupelně popsané, které ručníky jsou naše, které domácích, ale má také mapy, průvodce, vytištěné informace o nejbližších restauracích, kde se dá najíst, zkrátka má vše, co by takový poutník mohl potřebovat. Sám s ženou také šel na etapy z Německa do Santiaga, potom během dvou let napsal průvodce, připravil mapy (nakladatelství Galli Verlag) a nyní provází poutníky po etapách.
Večeříme v jednom z doporučených podniků, "Unter der Linde", na starobylém náměstí s výhledem na katedrálu. K vynikající krmi upíjíme vynikající víno z Auxerre a sledujeme, jak se pomalu den mění v noc.
Úterý 11. 8. St. Arnual - Cocheren = 23 km
Pan Wolfgang nám ráno tiše připraví snídani, která na nás čeká v babičkovské kuchyni. Z celého domu čiší příjemná energie.
Katedrála, kterou jsme zvenčí obdivovaly již předchozího večera ze zahradní restaurace, je otevřená. Varhaník zrovna cvičí a vitrážemi na podlahu dopadá červené světlo. Po celém kostele jsou rozmístěny náhrobky donátorů s realisticky vyvedenými, kolorovanými sochami na kamenných deskách.
Svatojakubská značka se ještě chvíli klikatí městem, aby brzy nás vyvádí ven. Na mapě už se čím dál víc střídají zelené plochy lesů s bílými nezalesněnými místy. Někde mezi loukami u farmy s alsaskou lamou a osly překračujeme hranici a jsme ve Francii. Ani to nebolelo. Konečně budu moct mluvit svou oblíbenou řečí.
A jaký že je pro dvě poutnice rozdíl mezi Německem a Francií? Lidé nás tady zatím na rozdíl od Německa moc nezdraví, nezastavují se, jestli nepotřebujeme poradit, domky nevynikají dokonalou "vyšuftěností", ale nedbalou elegancí, a chybí před nimi trpaslíci. A je zde mnohem lepší, systematičtější a přehlednější značení svatojakubské cesty než v Německu. Což mě vzhledem k německé pečlivosti dost udivuje. Značka je vždy hojně zastoupena na kritických místech, to jest tam, kde cesta zahýbá, a na křižovatkách jsou pro jistotu všechny ostatní odbočky, kterými se jít NEMÁ, označeny křížkem.
Hned za hranicemi míjíme Spicheren, místo, kde v roce 1870 během francouzsko-pruské války proběhla bitva zvaná Bitva u Forbachu, v níž Francouzi dostali na frak a museli ustoupit až k Metám. Významnou úlohu sehrál Spicheren také za druhé světové války. Není divu. Jsme v Lotrinsku, na území, o něž se historicky tahali Němci s Francouzi v jednom kuse.
Dnes jsou tu pomníky padlým, hřbitov německých vojáků a památník francouzsko-německého smíření.
Za Spicherenem nás čeká dlouhá, skoro by se řeklo nekonečná cesta po úzké lesní pěšině úbočím kopce nad Forbachem. A pod ním zjevení - nádherná renesanční kaple Svatého kříže. Původně tu cosi - kaple či poustevna - stálo již ve 13. století, ale dnešní stavba je z roku 1458. Opírá se o skálu, která tvoří i kousek jedné ze zdí.
V domečku přiléhajícím ke kapli z druhé strany bydlí jeptišky. Mají tu ceduli s nápisem: Poutníci, razítko zde dostanete po celý den až do noci, v zimě jako v létě. Stačí zazvonit.
Po zazvonění nám otevírá malá stará dáma v zástěře - právě vaří oběd. Jeptiška. Mluví na nás směsicí francouzštiny a němčiny, kterou volně střídá v každé větě. Dá nám razítko. Pak nás obě vezme za ruce a řekne: "Bůh vás provázej. A on vás opravdu provází." Já mám husí kůži a Radka pláče. Z té svaté ženy čiší něco, co se dá jen těžko popsat. Naplnění milostí? Absolutní život v Bohu a láska k člověku? Každopádně je to velmi silné a my odcházíme zasaženy.
Pak sestupujeme z duchovních výšin zase na zem. U dálnice za obcí vidíme veliký supermarket, kde v tom úmorném vedru strávíme polední pauzu. Nákupem a hnusným kafem, které dostaneme od nepříjemné prodavačky. Ale je tu klimatizace. Co všechno člověk nezažije během jediného dne...
U Oetingu si opět zkracujeme cestu městem.
Před naším dnešním cílem, Cocherenem, se najednou nepochopitelně ztrácíme v lese, kde se křižuje několik lesních pěšin a značku nikde nevidět. Díky ti, mobilní aplikace! Bereme to podle ní přes louku až ke kopci, kde by údajně měly být vykopávky starořímské osmiúhelníkové svatyně.
Kdybyste náhodou nevěděli, jak taková svatyně vypadá, tak je to takový zarostlý lesík na kopci.
Obešly jsme jej kolem dokola a nic. Dovnitř se skrz husté ostružiní nedalo dostat. A přitom na informačních tabulích spousta faktů, dobové fotografie z vykopávek... Inu, asi jsme to nějak nepochopily...
Kousek pod kopcem v lese je další pamětihodnost - skalní kaple svaté Heleny. Respektive místo, kde kaple bývala. Je nápaditě nahrazena skleněnou stěnou, na níž je otištěna fotografie.
Tohleto hraní si s fakty už jsem jednou ve Francii zažila. Když jsem byla v Arles, také mě turistické příručky hnaly ke slavnému sklápěcímu mostu, který vymaloval Van Gogh, a pak jsem se u něj dozvěděla, že to vlastně vůbec není onen most, že ten byl o notný kus dál a později se rozpadl, ale vypadal hóódně podobně.
Nicméně místo kolem "svatyně" a "kaple" bylo zřejmě obýváno již od neolitu a využíváno k náboženským účelům odnepaměti. Po celém okolním lese roste vysoká přeslička lesní. Místo je nabito zvláštní energií. A tak asi není divu, že jsme se tu před chvílí ztratily.
Cocheren. Ubytování máme rezervované v Gite des Amis de la Nature, což je příjemně zařízená ubytovna za 15 EUR na noc. Je vyhrazena zejména hasičům, školám, skupinám mladých přírodovědců, a také poutníkům.
Kostel, který je večer otevřený, takže máme možnost v něm na chvíli spočinout, je značně přeplácaný ve stylu neobaroka či neorokoka (vypadá spíš jako nějaký budoár než kostel), ale opatřen krásnými varhanami z 18. století.
Razítko zde nemají, to dostáváme na radnici.
Večeři máme ideální - vyneseme si s Radkou židličky před dům a servírujeme si Vin d´Alsace - sylvánské, Zlatá medaile z Paříže 2014 (ze sámošky), sýr Tomme, rajčata coeur de boeuf a olivy á l´espagnol.
Ke štěstí nám nic nechybí. Snad jen ten osel v dálce kdyby přestal hýkat, jako když tirák brzdí z kopce...
Středa 12. 8. Cocheren - Longeville = 26 km (ubytování v Tritellingu u Monsieur Haena)
Vyrážíme v 9 hodin, což byla chyba, protože už je zase úmorné vedro a čeká nás cesta nekrytou krajinou mezi loukami. Dnes také míjíme víc vesnic. Lidé nás občas zastavují, ptají se, zda jsme poutnice do Santiaga, a většinou znají někoho, kdo tam šel.
V městečku Hombourg-Haut se vyškrábeme z posledních sil do kopce ke kostelu svatého Štěpána, ale stojí to za to. Je to malebné zákoutí, pod kostelem s krásnou historickou uličkou plnou starých domků s barevnými okenicemi. Má to už ten pravý francouzský šmrnc.
Míjíme pána, který opravuje fasádu, a když ho prosíme o vodu z kohoutku, dostaneme na cestu hned celou láhev minerálky. Tak přeci jen jsou tady vstřícní lidé.
Pokračujeme Steinbergským lesem do města St.Avold, jehož název zní sice vznešeně, bohužel realita je velkým zklamáním. Město je nepěkné, hlučné a jaksi zanedbané. Spousta obchodů či podniků je zavřená. Mezi domy je však vtěsnána krásná bazilika svatého Nabora z 18. století. U postranního oltáře mají vystavenu fotku mé oblíbené světice Terezky z Lisieux.
Posledním dnešním úsekem je cesta lesem do Longeville-les-St.Avold, kde nás vyzvedává náš dnešní pan domácí. Ve vesnici Tritelling vzdálené několik kilometrů nás čeká jeho rodný dům, krásná zahrada a večeře, kterou nám sám přichystal. Vlastnoručně vypěstovaná zelenina, víno Bergerac a příjemná konverzace s kultivovaným pětašedesátiletým Francouzem, který učil 40 let na střední škole a nyní si užívá důchodu a hostí čas od času poutníky.
Čtvrtek 13. 8. Longeville - Landremont (Auberge du Gros) = 26,5 km
Ráno si vychutnáváme snídani z historického servisu v obýváku za zvuku gregoriánských úprav hitů současné pop-music. Zajímavé je, že zrovna slyšíme Nothing Else Matters od Metallicy...
Gérard nás pak po srdečném rozloučení odveze na to samé místo, kde nás včera vyzvedával - k domovu důchodců v Longeville-les-St. Avold.
Aniž to tušíme, čeká nás dnes doslova perná zkouška. Vyrážíme sice v 8 hodin, ale už se začíná dělat veliké horko. Před námi podle mapy cesta bez lesů. Je to tak, navíc samé stoupání a klesání, a pod nohama vše od asfaltu, přes rozbitý asfalt, kamení, trávu až po rozorané pole.
U Bambiderstroffu obcházíme kopec Bambesh s malým letišťátkem a bunkrem z druhé světové války. Do další vesnice na mapě, Guinglande, se vlečeme už notně přehřáté. Mezi poli bez stínu musí být snad 40 stupňů. Polední pauza je nutná. Děláme si ji na jediném stinném místě široko daleko - na dětském hřišti na návsi. Obědvám na klouzačce.
Dál jdeme přískoky z vesnice do vesnice, protože skutečně není možné vydržet na slunci déle než 10-15 minut v kuse. Fouligny - Raville. Je po poledni, před námi cesta, kterou aplikace na rozdíl od mapy ukazuje jako přerušenou. Voda nikde, nikdo nikde. Jen paní, která věší na nástěnku u radnice nějaké oznámení. A ta zase pro změnu nic neví. Neví, zda cesta mezi poli skutečně bez přerušení vede tak, jak ukazuje mapa. Neví, kde by se tu dala sehnat voda (cože?! copak je tu poprvé?). Kdoví, možná ani neví, čí je... Když zvoním na dům, u něhož stojí hned dvě auta, nikdo mi neotvírá. Nakonec nacházím kohoutek u zdi kostela. Naplníme lahve zteplalou tekutinou, namočíme šátky, já dokonce i triko, které na sebe pak obléknu, a rozhodneme se to risknout onou podivnou cestou. Bohužel, aplikace se nemýlila, přesně v určeném bodě se stezka ztrácí mezi poli. Na obzoru široko daleko jediný strom a pod ním jediný stín. Vyháníme z něj dva omámené zajíce a pak asi hodinu mrtvolně ležíme. Poprvé za celou dobu mám pocit, že dnes nedojdu do cíle. Přijde mi to v tom vedru zkrátka nemožné.
Nicméně zůstat navěky pod tím stromem taky nemůžeme, a tak se nakonec zase suneme dál. Po vysekaném pruhu trávy, i ten se však posléze ztrácí. Pokračujeme tedy přes oraniště směr Plappercourt. V půlce pole se náhle odkudsi přiženou těžká olověná mračna, začne foukat vítr a z dálky se k nám žene bouře s blesky a hromobitím.
Přidáme do kroku a těsně, než se strhne obrovská průtrž mračen s přívalovým deštěm, stačíme se schovat do veliké stodoly se zaparkovanými traktory.
Teď už chápu, proč bylo vedro tak nesnesitelné. Bylo to klasické předbouřkové dusno, jen umocněné vysokými teplotami.
Místo našeho dnešního ubytování - Auberge du Gros u Landremontu - je trochu stranou svatojakubské cesty, neboť nic vhodného na ní se mi nepodařilo najít.
Podle mapy čekám nějaký příjemný penzionek kdesi v lesích, ale vítá nás motel u silnice, úplně jako vystřižený z amerických filmů. S takovými těmi dvěma nízkými řadami pokojů proti sobě. Vzpomínám na všechny snímky, kde se v takových motelech schovávali zločinci, lidé na útěku, nebo se tam rovnou vraždilo. Třeba Od soumraku do úsvitu s ujetým Tarantinem v roli jednoho z gangsterů. No nic...
My máme nicméně pokoj v jiné budově, s oknem na louky s krávami. V devět hodin padám do postele, za občasného bučení (nikoli mého) se nořím do limbu a spím až do božího rána.
Pátek 14. 8. Auberge du Gros (Landremont) - Metz = 18 km
Ráno je počasí po bouřce úplně jako vyměněné. Na polích se válí mlha a je příjemné chladno. Máme před sebou poslední den letošního putování.
Nejprve se musíme vrátit zpět na značku - po silnici přes malé obce Maizery a Couligny do Ars-Laquenexy. To už je v podstatě satelit Met. Značka nás však nevede přímo do města, ale oklikou lesíky a parčíky. Po asi hodině kličkování to už u jezera Lac de Symphonie nevydržíme, odpoutáme se od svatojakubského značení a podle mobilní navigace si to zkracujeme přes město. Předměstí Met nás příjemně překvapí - je to velmi kultivované prostředí nízkých paneláčků obklopených zelení s klidnými ulicemi - trochu mi to připomíná baťovský Zlín. Moderní domky posléze vystřídají staré vily s tajemnými zahradami. Po kovové lávce přejdeme ke zdejšímu Centre Pompidou. To už se blížíme k centru a k našemu hotelu Bristol, který je hned u impozantního metského nádraží, vystavěného v roce 1908 v neorománském stylu.
Máme to s Radkou dobře vymyšlené. Dnes v Metách přespíme a zítra budeme mít celý den na prohlídku města, kde je toho opravdu hodně k vidění, večer nasedneme do autobusu a pojedeme přes noc do Prahy.
Po odpočinku vyrážíme s Radkou k metské katedrále svatého Štěpána (St. Etienne).
Vyráží mi dech svou velikostí, výzdobou, zkrátka opravdu v příchozím vyvolává "wow efekt". V katedrále jsou nádherné vitráže, a zejména v levé části, kde je vytvořil Marc Chagall. Tento židovský umělec ztvárnil pro katolický kostel výjevy ze Starého zákona - Hořící keř, Jákobův žebřík, Jákobův boj s andělem, Jeremiášův pláč, David a Batšeba, Mojžíš a desatero.
Zajímavá je i bývalá sakristie, předělaná na Pokladnici (Trésor), kde jsou vystaveny nejrůznější, i velice staré, monstrance, biskupské prsteny a jiné církevní poklady. V kryptě s původní románskou klenbou jsou shromážděny historické artefakty (např. kopie sošky Karla Velikého, jejíž originál zřejmě vznikl ještě za panovníkova života) a nádherné modely všech nejvýznamnějších francouzských katedrál.
V zapadajícím slunci se usazujeme na zahrádce vynikajícího Bar á vin přímo pod katedrálou.
V sobotu jsme se s Luckou domluvily, že si ještě projedeme Mety každá na vlastní pěst. Sejdeme se až v jednu v Pompiduově centru. Je to prima, ale trochu zvláštní po tolika dnech v tandemu...
Mety mě ale trochu matou. Chci se od hotelu u nádraží dostat do centra trochu větším obloukem, ale po půlhodině chůze se ocitám - u nádraží. Druhý pokus vyjde, ale mate mě zase něco jiného, přestože je už 10 hodin dopoledne, všechny obchody, většina kaváren atd. jsou zavřené. Co to? Vysvětlení najdu až když mě nohy zanesou zase do katedrály, kde probíhá výpravná mše, kterou celebruje biskup. Je svátek Nanebevzetí panny Marie, který je státním svátkem. Takže putování je takhle krásně zakončeno, jsem v povznesené náladě.
 |
| Centre Pompidou-Metz |
 | |
| St Segolene |
Další etapa je za námi. Ze začátku působila tak světsky a obyčejně, ale zažily jsme krásné věci a duchovní setkání. Navzdoru vedru a bolavým nohám jsme si to zase moc užily a jsme dál (snad nejen na kilometry).
 |
| Métský drak Graoully, kterého zkrotil sv. Klement |
 | ||||
| St. Eucaire |
