Sobota 2. 7. Méty - Gorze = 23 km
V páte ve 23 hodin vyrážíme z Prahy autobusem firmy Regiojet (tedy dříve Student Agency) směr Méty. Tam, kde jsme minulý rok skončily, zase začínáme. Tedy u métské katedrály.
Je to takové malé déja-vu. I tentokrát je město pod mrakem a vylidněné, jako bylo loni. Celé rozlámané z noční jízdy si dáváme ranní kávu v café, kde nás vítá otrávená, ale chic francouzská servírka.
Letos jdeme bez podrobné mapy, máme jen průvodce, který jsme si vloni koupily na cestě, ale je v němčině... K tomu mám v mobilu stažené offline mapy aplikace Maps.me, což se nám minulý rok značně osvědčilo.
Tak nějak intuitivně se propleteme městem a chytíme přibližný směr. Tápání je namístě, protože značení naopak na místě moc není. Je spíše pro kočku, a to jen sporadicky. Svatojakubskou značku uvidíme za celý první den všeho všudy asi dvakrát. Jinak jdeme po turistické červenobílé, ale ani s ní to není moc valné.
První část cesty vede úzkou pěšinkou v aleji podél kanálů vybudovaný kolem řeky Mosely.
Touto cestou se dostaneme až do Ars-sur-Moselle, kde přecházíme na druhou stranu řeky. Kolem zbytků antického akvaduktu (předpokládám, že na takové "zbytky" budeme ve Francii narážet častěji) míříme do městečka Gorze, cíle dnešní části. Značka opět nikde, tak se řídíme selským rozumem a mapami v mobilu. Kdyby nebyla technika, zbýval by jen ten selský rozum.
Nejen značení, ale i počasí si z nás dnes dělá legraci. Chvíli mrholí, chvíle ne, občas vykoukne slunce, které hřeje s překvapivou silou, a pak si to zase rozmyslí. Takže neustále navlékáme a svlékáme pláštěnky, rozepínáme a zase zapínáme mikiny.
Ale lovy beze zbraní nám přinášejí tučné úlovky: 1 srnka v zarostlé zahradě, 1 volavka šedá, labutě s hejnem labuťátek, lysky s mladými.
Poslední kus cesty jdeme po okraji velkého zalesněné kopce, nahoru a zase dolů....
Gorze je městečko měkce usazené na úbočí kopce v náruči lesa. Oplývá už klasickým francouzským šarmem - kamenné zídky, platany podél cest, lehce zanedbané staré kamenné domy s oprýskanými okenicemi. Navíc, Gorze je opravdu starobylé - už v osmém století tu byl založen klášter, dnes na jeho místě stojí honosný, leč zchátralý klášterní palác s francouzskou zahradou a o kus dál raně renesanční kostel svatého Petra a Pavla s krásným tympanonem nad vchodem.
S majitelkou hostinského pokoje Gaelle jsme domluvené, že pokud dorazíme dříve než ona z práce, najdeme klíč před vchodem v květináči. Což se také stane - a je příjemné, když vám někdo takhle důvěřuje, aniž by vás předtím viděl. Čeká nás příjemně zařízený pokojíček s koupelnou, kuchyňkou, vařičem, nádobím, zkrátka vším, co je třeba.
Gaelle je navíc opravdu milá, přiveze nám ještě něco dobrého na snídani a ochotně s námi hledá ubytování na další den. To totiž nemáme zařízené. Domluvit se ve Francii na dálku na ubytování je totiž nesmírně těžké, někdy skoro nemožné. Už jen najít ta místa na internetu dá zabrat. A potom je u nich většinou uvedeno jen telefonní číslo, které také zhusta bývá nefunkční, anebo to nikdo nezvedá...
Neděle 3. 7. Gorze - Pont-á-Mousson = 23 km
Po správné poutnické snídani - ovesná kaše z pytlíku + káva z pytlíku - vyrážíme po červenobílé značce, kterou jsme předchozího večera vystopovaly pod kostelem. Na konci vesnice se poutníkům nabízí dvě cesty směrem k další vísce Novéant-sur-Moselle. Jedna, ta vlevo, prakticky kopíruje silnici. Druhá je označená červenobílou značkou a místopisným údajem Col de Rudemont, což nám vůbec, ale vůbec nic neříká. A mým mobilním mapám taky ne. Naštěstí jde kolem manželský pár a pán obě cesty velmi dobře zná a detailně nám je popíše. Volíme cestu vpravo lesem. Čeká nás prudké stoupání do zalesněné kopce a na druhé straně pod ním křižovatka, kde opět nevíme, kudy kam. A opět nám jeden starší pán, náhle se zjevivší mezi poli, poradí. Přesně ví, kudy vede svatojakubská cesta. Lidi jsou tady dobře informovaní :-).
Do Novéantu nakonec nemusíme, byla by to zacházka, můžeme pokračovat vpravo rovnou do Arnaville a tam se na značku napojujeme. Pochodujeme pěšinkou v zeleném tunelu podél jednoho z moselských kanálů až k Pagny-sur-Moselle. Tělo a nohy už se trochu začínají bouřit proti té nezvyklé zátěži. Obloha je zatažená a teplota se co chvíli mění. Střídavě svlékám a navlékám mikinu, až přijdu na zlepšovák - varianta "bolerko". Mikinu si hodím přes batoh a navléknu si z ní jen rukávy. Záda se mi tak zbytečně nepotí a ruce jsou v teple!
Mezi Pagny-sur-Moselle a Vaudieres nás čeká úzká pěšinka tak na jednu nohu. Vede mezi krásně čistým kanálem na jedné straně a tratí na straně druhé. Všude jsou spousty lučního kvítí - vlčí máky, viky, třezalky, šalvěje. Podcházíme mohutný viadukt trati TGV. Od rána jsem potkaly asi dva lidi (vlastně tři - ty manžele a kouzelného dědečka), značení se nás snaží vést co nejvíc mimo hlavní cesty. Je také neděle a ve vesničkách a obcích je vymeteno. Na domech všude možně vlají a visí francouzské vlajky (někde i tři vedle sebe) - právě probíhající mistrovství světa ve fotbale se tu opravdu prožívá.
Z Vaudieres stoupáme žírnou krajinou na vysoký kopec, kde se nám naskýtá krásný pohled na oblé zalesněné kopce svírající mezi sebou široké údolí řeky.
Cítím se tu vlastně skoro jako doma - plenér je tu podobný, mírný a úrodný - listnaté lesy a remízky, zvlněná pole s obilím, jen ta architektura a jazyk mi vždy připomenou, že jsme trochu jinde.
V Norroy-les-Pont-á-Mousson opět ztrácíme značku, ale pomáháme si německým průvodcem. Procházíme podle něj skrz vesnici a pak se pouštíme do lesa. Každou chvíli musíme dávat pozor na větvení cest a značky skryté za větvemi. Z průzorů podél lesní stezky, která vede podél vrcholu kopce, už občas zahlédnu před námi a pod námi náš dnešní cíl - Pont-á-Mousson. Zdálky už je patrný impozantní premonstrátský klášter přetvořený na hotel i klasická gotická katedrála.
Naše cesta je značená jako Chemin de la Mére Guerre, tedy "Cesta Matky války" a za chvíli pochopíme proč. Když sestoupíme z lesa na předměstí zvané Maudieres, spočineme na chvíli na půvabném starém hřbitově, aby si nohy trochu odpočaly. Skrz branku se s námi dá do řeči kolemjdoucí stařík. Ptá se, zda jsme poutnice do Compostelly, a pak vypráví, že také chodí často na dlouhé procházky do lesa, z nějž jsme vyšly, a že tam za druhé světové války probíhaly tuhé boje. Padlo při nich asi 15 000 francouzských vojáků a velké množství Němců. Proto tedy ten název, jakkoli mi připadá zvláštní nazývat válku matkou...
Do města už doslova pajdáme. Navíc s vidinou toho, že možná nebudeme mít kde hlavu složit. Rozhodně ji ale kvůli tomu nevěšíme. Přes pěkné, starobylé náměstí jdeme ke kostelu Saint-Laurent, kde - jak jsme doufaly - by nás mohli ubytovat na faře. Leč kostel je zamčený a fara široko daleko žádná není. Tato alternativa tedy padá. Vracíme se k náměstí a ptáme se hodných a ochotným policistů na ubytování - odkazují nás na dva hotely. V tom prvním stojí pokoj 80 EUR, což by nám přeci jen udělalo značnou díru do rozpočtu, tak raději zamíříme k hotelu Kyriad na konci půvabné malé maríny a parkoviště pro karavany.
Tady mají volný pokoj za 49 eur. Hurá, jsme zachráněny! S variantou "širák" jsme sice počítaly, ale přeci jen se nám ulevilo.
A tak si pajdáme do restaurace odměnit se večeří. Jakkoli francouzštinu ovládám docela slušně, s jídelním lístkem mám vždycky problém. Slova, popisující různé druhy masa různě upravené, totiž dost často vůbec neznám. V jídelním lístku se mi zamlouvá specialita dne - "rognon de porc", tedy něco z vepřového, a tak se servírky ptám, o jakou část zvířete jde. Chvíli se zamyslí a pak s úsměvem odpoví: "No, jak bych vám to... Je to zadek." A plácne se přitom do hýždí. Hmm, říkám si, tak to bude asi nějaká kotletka, a tak si to s chutí objednám. Radka volí kachnu, tu umím.
Mně ovšem nepřinesou kotletu, ale ledvinky. Což je jedno z mála jídel, které nesnáším. Radka je ale velkorysá, prý jí ledvinky nevadí, a tak mě zachrání aspoň před půlkou a sestersky se se mnou podělí o vynikající plátky z kachničky v mirabelkové omáčce. Do příště si musím promrskat slovíčka z gastronomie.
Pondělí 4. 7. Pont-á-Mousson - Liverdun = 21 km
Ráno se zdá, že třetí kritický den bude pro obě zatěžkávací zkouškou. Radku bolí zuby, já mám nateklý kotník a venku prší. Snídaně formou bufetu nám vlije trochu elánu do žil. Vracíme se zpět k náměstí. Katedrála svatého Martina je po ránu otevřená a tak vstupujeme dovnitř.
V gotickém tichu pocítím na chvíli klid a snažím se povznést ducha k výšinám. Naše poutnická těla nás vracejí zase zpátky na zem. V lékárně se opatříme potřebnými mastičkami a pilulkami, vše si řádně namažeme, zafačujeme, spolyknáme a vyrážíme ulicí Rue Victor Hugo přes město směrem k další vesnici. Na konci relativně pohledného města nás překvapí obří fungující ocelárna. Trochu připomíná staré Vítkovice.
Ze sousedního Jezainville už stoupáme mezi pole do kopců za vydatného deště. Naštěstí netrvá moc dlouho, ušetří nás celodenní promáčenosti.
Kolem poledního už je zase teplo a my se ocitáme ve vesničce s poetickým názvem Dieulouard, vzniklým zkomoleninou slov Dieu le garde - Bůh jej střeží. Jsou zde pozůstatky malé středověké tvrze, která už za staletí stačila "obrůst" obytnými domky, a kostelík s tichou, rozjímavou atmosférou.
Jsou v něm vystaveny i dvě bomby, které na budovu dopadly koncem první světové války, v roce 1918. Na poutníky je tu také myšleno - pamětní knihou a razítkem.
Po polední pauze na vyhřátém betonovém plácku před kostelem pokračujeme dál. Značení je dnes na jedničku - vede nás žlutá turistická značka okruhu Metz-Nancy a také modrobílá svatojakubská mušle.
Z původně pochmurného dne se nakonec klube docela pozitivní etapa. Kráčíme zvlněnou mírnou krajinou, kde se střídají zlátnoucí pole obilí, lnu a řepky s lesy a lesíky. V další, poměrně nevelké vesničce Saizerais nás překvapí impozantní kostel. Rády bychom se do něj podívaly, ale před budovou stojí velké množství lidí a otevřený pohřební vůz. Pokračujeme tedy raději dál...
A zase kopce, pole a lesíky. Na jedné posečené loučce v závětří lesních stromů si dáváme odpoledních "dvacet". Vybavuje se mi ta píseň Suchého a Šlitra: "Na obloze tetelej se ráčky a na louce tulák zahálí..." S tím rozdílem, že mráčky už se netetelí, nýbrž sbírají se v sílícím větru do bouřkového mračna. Jsme ale tak unavené, že se necháváme větrem ukolébat ke spánku. Mraky se stejně nakonec rozeženou a z bouřky není nic. A tak je to vlastně dnes i s naší myslí. Ráno jsme čekaly trochu nepříjemný den, kdy si v dešti budeme foukat na bolístky, ale vlastně je nám docela hej.
Poslední kus cesty opouštíme značku a jdeme kratší cestou po silnici, abychom trochu šetřily můj kotník, který se polních pěšinách vrklá...
A je tu Liverdun. Na první pohled bohaté, prosperující město. Tyčí se v ohromné výšce nad Moselou a postupně k ní i s domky klesá. Nejprve míjíme honosné vilové čtvrti, potom se objeví středověká městská brána a za ní úzké křivolaké uličky svažující se k řece.
U každé místní památky je pro návštěvníky připravená informační cedule s historickými fotografiemi a zajímavými fakty. Tak se například dozvídáme, že ve středověku si zde biskup vystavěl opevněné sídlo na ruinách bývalé starší tvrze. Nebo že v druhé polovině 19. století jakýsi prozíravý muž nechal postavit uprostřed města veřejnou prádelnu - "lavoir"- aby hospodyně nemusely s prádlem až dolů k řece.
Pomalu se procházíme mezi malými historickými domky, nasloucháme útržkům rozhovorů z otevřených oken, zdravíme kočky a vychutnáváme si podvečer.
Ubytování máme rezervované v kempingu Les Boucles de la Moselle dole u řeky. Čeká nás tam nesmírně milá a vstřícná recepční-majitelka a útulný stan s podsádkou, pohodlnými postelemi a peřinou. A navrch je v areálu bazén!
Večer, vyráchané, sedíme u sklenky dobře vychlazeného bílého vína a pozorujeme, jak zapadající slunce proměňuje svými barvami město tyčící se nad námi.
Úterý 5. 7. Liverdun - Toul = 26 km
Ráno poněkud provlhlé, ale dobře vyspané, míříme do dalšího dne. Přibylo nám další protivenství - Radku předchozího večera a v noci tak bolely zuby, že se rozhodla raději nic nekousat a přejít na kašovitou a studenou stravu. Jak zjišťujeme, při putování není toto tak snadné zařídit, protože výběr se polními podmínkami hodně zužuje. Nicméně postupem času si vynalézavá Radka vytváří celkem bohatý jídelníček, namátkou: tvaroh s čirokem, studená polévka z pytlíku, studená bramborová kaše s májkou či lososovou pěnou, madeleinka rozmočená ve studené kávě. Obdivuju ji, s jakým stoicismem se k celé věci postavila.
V Liverdunu musíme od kempu vystoupat zase k bráně starého města a odtud druhou stranou nás značka spouští zase dolů k řece do dalšího údolí. Po chvíli vstupujeme do temného lesa s chlupatými stromy a rozbahněnou stezkou, na které skáčeme jako kozy z jedné strany na druhou. Les se jmenuje Bois de Hazelle, ale možná by se měl jmenovat spíš Bois de Gazelle... Jakkoli naše skákání s dvěma narvanými batohy a jedním vachrlatým kotníkem ladný gazelí pohyb moc nepřípomínalo.
Naštěstí nás značka zavádí znovu k řece, kde po hustém stromoví naše oko s radostí spočine na zelených pastvinách s bílým krávami, potůčkem a tu a tam rybníčkem. Poslední úsek k vesnici Villey-St-Etienne vede mezi poli. Tím pro dnešek rozmanitost kraje prakticky končí, z Villey až do Toul jdeme podél moselského kanálu po cyklistické stezce a turistické pěšině, které jsou rovné jako bič. Ale alespoň se vedle nás třpytí vodní hladina, po které občas projede větší motorová loď. Zřejmě jde o lodě, které si lidé pronajímají na dovolenou po kanálech, protože většinou v nich sedí manželský pár, který si vzadu veze auto.
 | |
| Dlouhá je cesta podél kanálu do Toul... |
Cesta vede po obou stranách kanálu a asi na dvou místech je most, po němž se dá dostat na druhou stranu. Střídavě tedy zkoušíme obě varianty. Nicméně poslední kilometry se už plahočíme co noha nohu mine. Působí na nás stejný efekt jako při jízdě autem- zdá se totiž, že jednotvárnost nakonec člověka unavuje více než neustálá změna prostředí. Při té dostává stále nové podněty a musí na ně reagovat. Když se okolí nemění, začíná se čas neúprosně vléct.
Toul nás ale odměňuje krásným pohledem na katedrálu, jejíž krajkové věže jsou patrné už z veliké dálky.
Katedrála je postavena ve stylu plaménkové gotiky, s kamenným krajkovím kolem četných vížek a oblouků. K ní přiléhá krásný klášterní ambit s dvorkem a chrliči ve tvaru roztodivných a fantasmagorických zvířat a komických postav. V protikladu s vážností církevní stavby působí tyto prvky světsky rozverně.
Toul je veliké město a rády bychom si ho prohlédly a prošly uličkami, ale od katedrály nás čeká ještě více než kilometr cesty k našemu dnešnímu útočišti, a tak se prohlídky vzdáváme.
Ubytování nám poskytnou jeptišky, které spravují tzv. Arche Touloise - Toulskou archu - ubytovnu, sloužící zejména pro rodinné příslušníky, kteří jezdí na návštěvu za vězni ze dvou nedalekých nápravných zařízení. Příležitostně zde může najít přístřeší každý, kdo o něj požádá.
Příspěvek záleží na vůli každého, měl by být však vyšší než 10 eur. V přízemí je veliká společenská místnost s knihovnou a hračkami pro děti i rozlehlá kuchyň - řádová sestra nám nabízí, že si můžeme vzít cokoli k pití a k jídlu, co najdeme ve skříňkách.
Večer nemohu usnout, a tak zabrousím do knihovny a najdu zde knihu Marcela Pagnola La gloire de mon pere (Tatínkova sláva), do níž se s chutí začtu.
Středa 6. 7. Toul - Chalaines = 23 km
Ráno se budím jako doma do práce - v 6.30 - a jdu si dolů do kuchyně uvařit kávu. Sedí tam pán bez domova, o němž nám večer řekla jeptiška, a na můj pozdrav jen uhne očima a pak si cosi mumlá. Asi jsem ho svým příchodem zaskočila. Je jako ze škatulky, a když dopije, pečlivě po sobě umyje, utře a uklidí nádobí. Když pak později s Radkou odcházíme, na schodech sedí už další klientka. Paní, která se celá třese a vypadá nešťastně. Možná i - zbitě? Ještě že tu ARCHE TOULOISE je.
Díky aplikaci si krátíme cestu ke značce šikmo přes předměstí. U kasáren už zase víme, kde jsme. Jeden vysvalený, mladý, snědý voják, který se zrovna vrací z posilovny v přiléhavém sportovním úboru, nám chce sice pomoct, ale já husa hloupá hrdě hlásím, že vím, kudy se dát. Jistě by nás rád i kus doprovodil, protože v té turistické hučce, kraťasech, které končí nad koleny zipem, s jednou nohou v sandále s ponožkou a druhou bez ponožky, ale s již notně ušmudlaným obvazem musím být zkrátka neodolatelná!
Do další vesnice Choloy-Ménillot sice vede podle map přímá silnice, ale my raději jdeme po značce oklikou mezi pastvinami. Chodit po krajnicích francouzských silnic není žádný med, řidiči to tu pěkně smaží.
Na návsi pod stromy si děláme krátkou přestávku. Přijíždí pojízdná pekárna, malý náklaďáček, který pekelně troubí. Kupuji si lotrinský quiche a pain au chocolat, a hodný pán mi ještě jeden čokoládový chlebík věnuje nádavkem a chvíli konverzujeme. On se ptá na poutničení, my zase na fotbal.
Následně nás čeká dlouhá cesta lesem Bois Grand Mont. Při vyhlídce do kraje jsme předtím viděly kolem sebe jakési zvláštní, podlouhlé stolové hory a nyní, zdá se, na jednu takovou stoupáme. Po cestě s vápencovým podložím, lemované borovicemi, listnáči a spoustou neznámých květin. A vybavené slalomem z obřích louží. Takže opět stylem koza projdeme po rovině na vrcholku horku dobrých šest a možná i více kilometrů.
Pak se cesta vynoří z lese a vede svahem nad silnicí až do Rigny-St-Martin. Nasazujeme nyní vražedné tempo, protože opět nemáme jisté ubytování. Přes opakované pokusy se mi nepodařilo se nikam dovolat. Jen paní v turistickém centru mi poradila, že v Chalaine, vesnicí před naším dnešním cílem, nějaké ubytování je a ať si ho najdeme na internetu. Mezi poli ani na stolové hoře bohužel wi-fi zatím není k mání.
V Rigny-St-Martin nás ale čeká hned dvojí osvěžení - rácháme si nohy v ledovém potůčku a o kus dál čeká netradičně kulatý kostel svatého Martina, který zve poutníky ke spočinutí - mají zde i pamětní knihu. Uvnitř to vypadá trochu jako v obýváku - vedle oltáře kamínka, prosté zařízení, žádná zdobnost. A tak spočineme.
 | |
| Kostel v Rigny |
Takto občerstvené na těle i na duchu stoupáme v odpoledním parnu do prudkého kopce mezi poli, ale již se blížíme k Chalaine. První věc, která nám ve vsi padne do očí, je cedule se svatojakubskou mušlí na zdi velké farmy s krávami. Psáno je na ní Accueil des pélérins - Ubytováváme poutníky. Hurá!
 | |||
| Příjezd do Vaucouleurs s Johankou |
Město je na působení světice patřičně hrdé - pyšní se několika Johančinými sochami, má zde i muzeum Johanky z Arku, ulici Johanky z Arku a místní pekařská specialita se jmenuje "jeanettes" - "janičky".
Kostel i krypta se soškou jsou už bohužel při našem příchodu zavřené, tak alespoň posedíme nad Francouzskou bránou s výhledem do zvlněné, obdělané krajiny kolem řeky Meusy (Maas). Jak asi vypadala tato krajina v Johančině době?
Čtvrtek 7. 7. Chalaines - Gondrecourt-le-Chateau = 23 km
 | |
| V Chalaines |
Ráno posnídáme s majitelkou farmy Pascale (já snídám klasicky, chudák Radka může jen namáčet chleba do kafe - je to ale stylově francouzské) v jejich starobylém domě postaveném prý z kamenů, které si lidé po staletí rozebírali z pobořeného hradu, co pamatoval Johanku z Arku.
Povídáme si trochu o tom, co kdo děláme a proč.
Pascale pochází z Mét, čili žádné venkovské děvče, ale práci na farmě si vybrala dobrovolně a dělá ji dodnes ráda. Má celkem 60 krav a k tomu nějaké poníky, a protože jsou s manželem podnikaví, zařadili se do sítě tzv. "Fermes pédagogiques" - Výukových farem, to znamená, že u nich působí stážisté, kteří se chtějí věnovat zemědělství, a o prázdninách také nabízejí pobyty pro děti, které si tak "přičichnou" (ehm, doslova) k práci na venkově. Kdyby byly moje děti menší, hned bych je sem k Pascale poslala, tady by byly v dobrých rukou.
Po snídani vyrážíme směr Vaucouleurs - nebe bez mráčku nám slibuje horký den. Značka, po které jdeme, vede od Porte de France k vesnici Montigny-les-Vaucouleurs, kde zamíří do lesa. Po chvíli se ocitáme na rozcestí rozvětveném do čtyř směrů, ale další značení nikde. A tak se musíme spolehnout na aplikaci v mém mobilu, které nás cestou necestou, blátem a vysokou trávou vyvede nakonec z lesa ven a dovede až do Badonvilliers, které už máme v itineráři. Jsme dnes v podstatě v půli cesty, a tak znavené náročným plahočením bivakujeme ve stínu kostela. Pomalu se propadám do spánku, do nějž mi tu a tam doléhá pokřikování vlaštovek, které v hejnech krouží nad námi po nebi a tleskání holubích křídel z věže zvonice.
Je opravdu horko, a tak druhá půlka dne je ve znamení rozpálených polních cest a tetelícího se vzduchu nad obilím. Pravé léto. Před úpalem mě chrání moje poutnická hučka, na niž nedám dopustit, a také šátek, který si máčím při každé příležitosti ve vodě. To se nám s Radkou osvědčilo už v loňských parnech.
 | |
| Nebe jak vymetené -- pro poutníka nic příjemného... |
U Abainville, kde už máme zavařené nejen mozky, ale skoro celé vnitřní soukolí, nám do cesty přijde osvěžující potůček, do kterého skočíme, jen to zasyčí. Zbytek cesty už nám po tomto osvěžení uplyne jako nic.
 | |
| Gondercourt-le-Chateau |
V Gondrecourt-le-Chateau je na malém vršíčku skutečně pozůstatek
středověkého hradu - kulatá věž a dvě budovy, v nichž dnes sídlí
Lotrinské muzeum koně. Kousek dál nad hradem je malé klidné náměstíčko a
na něm dům, kde nabízejí pokoje k ubytování a kde budeme dnes spát.
 | ||
| Chamber d´Hotel u svérázné paní Pierrette |
Paní domácí byla už do telefonu trochu zvláštní a netrpělivá, v reálu je to stará shrbená paní, která se šourá o holi. Žije v obrovském domě úplně sama, ale má ho vypulírovaný jaksepatří. O ceně za pokoj není ochotna smlouvat - jakkoli do telefonu říkala "Uvidíte na místě" - je to 30 eur na osobu, i kdybychom s Radkou spaly na jedné posteli. Později si ale uvědomujeme, že je-li to kromě důchodu její jediný zdroj příjmů, tak zkrátka smlouvat nemůže.
A tak dostáváme s Radkou každá jeden pokoj v patře se starou, do vysokého lesku naleštěnou prkennou podlahou, vybavený starým nábytkem a maximálně pohodlnou širokou postelí. I když hodiny v kuchyni tikají, v domě jako by se zastavil čas.
Boty si musíme zout hned dole u vchodu, v pokojích je navíc přísně zakázáno jíst - je vidět, že stará paní má ráda svůj pořádek. Jsme z její přísnosti tak vyklepané, že se bojíme ve svých pokojích byť jen pohnout - jak si se smíchem svěřujeme, když vyjdeme ven na ulici a zase se nadechneme.
Večer je krásný, a tak si jej jdeme vychutnat dolů do městečka. Za mostem přes rozkvetlý potok (ano, je plný dlouhých trav, které zrovna kvetou jemnými bílými kvítky) je bar s terasou - sedíme mezi štamgasty a vychutnáváme si večerní světlo.
Dnešní den má ještě jednu hororovou dohru. Když už ležím v posteli a chystám se ke spánku, ozvou se na chodbě kroky. Šoup šoup klap, šoup šoup klap, sune se stará paní směrem k mému pokoji a něco si pro sebe mumlá. Nevím proč, ale je ve mně malá dušička. Najednou se za mými dveřmi ozve její hlas: "Madam, nenechala jsem někde u vás v pokoji klíč? Zamkla jsem si ložnici a klíč nemůžu najít." Rychle odpovídám "Ne, ne, u mě rozhodně nic není" a v duchu drkotám: Rozhodně, za žádnou cenu ji nepustím ke mně do pokoje. Když se šoup šoup klap vzdaluje chodbou na druhou stranu, po špičkách doběhnu ke dveřím a potichu zaklapnu zástrčku. Paní ale dál štrachá po chodbě, dál naříká a zní čím dál zoufaleji. Konečně překonávám iracionální strach vyvolaný tou zvláštní strnulostí místa a uvědomuji si, že bych staré paní měla jít pomoct. A tak by se za chvíli nezaujatému pozorovateli nabídla velmi pozoruhodná scéna - v půl jedenácté večer pobíhají tři ženské v nočních košilích po domě a hledají klíč od zamčené ložnice. Dokonce jsme s paní domácí i vysypaly popelnici před barákem, jestli klíč náhodou nevyhodila se slupkami od brambor. Jak to dopadlo? Nakonec se našel! V koupelně na vaně.
Usínáme za řevu fotbalových fanoušků, troubení aut a ohňostroje ozývající se dole z města. Francouzi asi porazili Němce.
Pátek 8. 7. Gondrecourt-le-Chateau - Joinville = 46 km
Snídáme v salonu, kde je takových všelijakých obrázků, ozdob a předmětů z dávných časů, že bychom si je mohly prohlížet ještě hodinu, my však nesmíme prodlévat, protože dnes nás čeká nejdelší etapa. Jak se později ukáže, bude mnohem delší, než jsme vůbec čekaly.
V osm hodin už se s batohy na zádech loučíme s paní domácí, která na nás teď už přátelsky volá "Allez, mes cocottes, bonne route!" (volný překlad: Tak šťastnou cestu, holubičky moje!)
 | |
| Ráno na náměstí v Gondercourt |
Nejprve jdeme kousek zpět po vlastních stopách, tedy přes město směrem k potoku, a pak už se cesta stáčí do polí a k lesíku. Na polním rozcestí opět žádné značení, cesty nejsou ani v aplikaci - a tak na řadu přichází zase zdravý selský rozum. Volíme směr, který se zdá nejlogičtější, žel tou horší, zarostlejší cestou. Dobereme se po ní až k lesu, který projdeme po okraji a za ním sestupujeme mezi poli k Tourailles-sous-Bois - osada s několika staveními a kostelíkem. Přes les Bois de la Trémont míříme k další podobné vísce Luméville-en Ornois. Horko už je pořádné, ale naše tempo taky - vidina té spousty kilometrů před námi nás totiž žene k nelidským výkonům. Po vesnici Cirfontaines-en-Ornois stoupáme do prudkého kopce k lesu kolem starého, opuštěného drážního domku a již zmizelé trati. Marně hledáme v trávě stopy po kolejišti - příroda už si rychle vzala všechno zpět. Krajina kolem je více zemědělská - pole s obilím, řepkou a hrachem se střídají s pastvinami plnými krav a koní.
Kolem jedné hodiny máme v nohách bezmála to, co jindy na konci dne - skoro 20 kilometrů!
V dalších vesnicích Guillaumé a Echenay je vždy uprostřed bývalá veřejná prádelna, tedy obrovský zastřešený žlab, do kterého vtéká a druhou stranou z něj zase vytéká chladná voda.
 | |
| Není to kostel, není to zvonice, ale....prádelna! |
Vstupujeme do kraje větrných mlýnů - ne těch cervantesovských, ale těch moderních, co vyrábějí elektřinu. Vítr fouká ostošest přímo proti nám, do tváře nám praží pomalu se sklánějící slunce a já se postupně dostávám ze všech těch extrémních podmínek a působení přírodních živlů do jakéhosi transu. Celé tělo bolí a skřípe, ale stal se z něj jakýsi stroj na chůzi, zatímco mysl zažívá naprostou euforii. Vrostlost do kraje, propojení s vesmírem a čirou radost. Vděk a pokoru. A to nepřeháním. V tu chvíli začínám chápat, jak silným zážitkem musí být, když člověk takto putuje měsíc, dva nebo víc.
Je večer, my pomalu finišujeme a musíme si dodat ještě trochu energie - posbíráme pár lesních jahod a dáme se do zpěvu, pěkně do rytmu pochodu.
V Thonnances-les-Joinville, těsně před cílem, kde už opravdu umdléváme, nás pobídnou nečekaní spojenci - komáři. U průplavního kanálu řeky Marny se na nás vrhnou v takových hejnech, že skoro běžíme, abychom se jich zbavily. A ejhle - ty tři kilometry podél vody až do centra Joinville jsou za námi, než bys řekl švec.
Řeka Marna je tu krásně čistá a městečko Joinville zjevně žije kolem ní. Restaurace nabízejí terásky s výhledem na vodu. Joinvilleský kostel je impozantní, má rozměry spíše menší katedrály.
 | |
| Konečně Joinville, už je devět večer... |
A už jsme v Rue Diderot číslo 4, před farou, kde nám dnes otec Etienne přislíbil ubytování. Dojdu do nedalekého baru pro dva kelímky dobře vychlazeného bílého, sedneme si na vyhřáté kamenné schody, pijeme ten rajský mok a vychutnáváme si vítězství ducha nad hmotou - ušly jsme celých 46 kilometrů!
Kolem nás projíždějí dva černoši v autě, - říkám si v duchu, co dělají tady, v malém městě uprostřed Lotrinska, odkud je sem vítr zavál. Pánové zastavují o kus dál a parkují auto ve dvoře. Zatímco řidič otevírá bránu, ptá se nás: "Nejste moc unavené?" S úsměvem odpovím, že "Tak trochu", pomyslím si, jak je to od něj milé a dál už si ho nevšímám. Za chvilku za našimi zády cvakne zámek, otevřou se dveře fary a v nich stojí - onen černošský řidič. Tedy ve skutečnosti - otec Etienne. Přijel kvůli nám z nějaké návštěvy vzdálené 30 km. Provede nás krásnou starou farou, nabídne možnost se osprchovat v jeho osobní koupelně a nocleh ve společenské místnosti. Usínáme znavené, ale spokojené pod trámovím a dřevěný Kristus nad námi drží stráž.
Sobota 9.7. Joinville - Ambonville = 23 km
Ráno čekáme, než se Pere Etienne vrátí z pochůzek, abychom mu mohly poděkovat a rozloučit se s ním, a tak se jdeme mezitím podívat do kostela - chrámu Panny Marie, postaveném pravděpodobně v neogotickém stylu. Je naštěstí otevřený. V zadní části nacházíme renesanční sousoší Vkládání do hrobu - které v tomto kraji vidíme již poněkolikáté. Je to zřejmě zde oblíbené téma, jako bylo v Německu téma spících apoštolů v Getsemanské zahradě.
Když dostaneme od otce Etienna razítko do credenciálu a předáme mu drobný finanční příspěvek, vyrážíme na cestu. Tentokrát dost pozdě, je už po desáté hodině dopoledne a vedro už řádí.
Po silnici nejprve zamíříme do sousedního Ruptu a poté po tzv. "staré silnici", což je ve skutečnosti zarostlá polní cesta, do Fronville. Odtud nás čeká pořádný výšlap do kopce se sklonem snad 45 stupňů. Jestli jsme doteď nebyly zpocené, tak teď už zaručeně jsme. Za odměnu se nás v lese vrhají mračna hmyzu.
Blížíme se k vesnici Blécourt a už zdálky nás překvapí místní mohutný kostel zvláštního tvaru, který trochu připomíná raketoplán na kosmodronu.
Zblízka je ale všechno jinak - jde o krásný kostel s křížovým půdorysem z dvanáctého století. Uvnitř sice v trochu dezolátním stavu, ale vše, co v něm je, nabízí příchozímu k prohlédnutí i s informačními tabulemi. Tak je tu například velmi stará soška Madony s dítětem a jiné poklady.
Zase jedna objasněná záhada.
Z Blécourtu klopýtáme tentokrát nikoli po červenobílé turistické značce, ale po "Sentier de Jeanne d´Arc" - stezce Johanky z Arku, lesem a polem, nahoru a dolů k vesnici Lescheres-les-Blaiseron, kde nás před uvařením zaživa zachraňuje naše oblíbená prádelna - lavoir s chladivou vodou. Já do ní pro jistotu skočím celá. Pak zjišťujeme, že jsem tam nebyla sama - se mnou se ve vodě máčela ještě žába.
Po osvěžení nás čekají už jen 4 kilometry po silnici do cílového Ambonville. A zde v čísle 20 něco nečekaného. Místo, kde přijímají poutníky - ale celé samoobslužné.
Dveře do bývalé stodoly jsou napůl otevřené a u nich nápis WELCOME. Po chvíli váhání a ťukání na různé dveře pochopíme, že máme prostě vejít. Uvnitř nacházíme podrobný návod k obsluze: můžeme se ubytovat v jednom z pokojů, v kuchyni si vzít a uvařit cokoli k jídlu a pití, v koupelně si vzít ručník a osprchovat se, případně si vyprat prádlo v pračce, v modlitebně se pomodlit (jsou tu i klávesy a kytara), napsat vzkaz do knihy hostů, dát si razítko do kredenciálu - a ráno zase vyrazit na cestu. Pokud chceme přispět nějakou částkou na chod ubytovny, můžeme ji vhodit do schránky, ale není to povinnost.
 | |
| Poutníku, vejdi....Azyl v Ambonville, opět s křížem z Taizé. |
 |
| Je to bývalá stodola, kterou otec Leseur z vlastních prostředků přestavěl.pro poutníky. |
Páni. Tak otevřené, přátelské a důvěry plné místo jsme tady uprostřed lotrinských polí nečekaly. Po hodince, kdy jsme se stačily ubytovat a trochu si oddychnout, se objevuje Bernadette, sestra faráře, který toto místo založil. Stará se o to, aby poutníci měli neustále vše, co je třeba. Je milá a otevřená jako místo samo. Zve nás na večeři sousedů - jednou za čas vytahají ve vesnici na náves stoly a židle, každý přinese něco k jídlu a pití, a všichni z vesnice společně povečeří. Je to zřejmě nějaké kouzelné místo, to Ambonville... Večeře sousedů zní krásně, ale my jsme přeci jen tak utahané (podepisuje se na nás dnes těch 46 kilometrů z minulého dne), že jdeme raději spát. Bonne nuit!
Neděle 10. 7. Ambonville - Colombey-les-deux-Eglises = 22 km
Ráno je obloha zase jako vymetená, bude určitě horko. K snídani si připravíme pořádně silnou kávu, abychom vydržely. Ve schránce necháváme příspěvek 20 eur a vlastně dost nerady tohle přívětivé místo opouštíme. Ze dvou možných variant cesty volíme tu kratší, spíše po silnicích - inzerovaných 16 kilometrů.
 |
| Harricourt |
 | |
| Champcourt |
Před úmorným vedrem nás opět po cestě zachraňují všudypřítomné veřejné prádelny s chladivou vodou.
Z Argentolles, vísky uložené jako v dlani mezi kopečky, stoupáme ke Colombey-les-deux-Eglises a už zdálky vidíme "Lotrinský kříž", který ční na pahorku nad městem. Tento znak byl za druhé světové války používán francouzským odbojovým hnutím, které vedl generál de Gaulle. Protože se generál v Colombey narodil a strávil zde i poslední roky svého života, byl zde v roce 1972 na jeho počest vztyčen 43 metrů vysoký lotrinský kříž.
Je jeden z nejteplejších dnů naší cesty. Vedro, vítr, kolem pole zralých klasů nebo již posečených strnišť. Najednou mi vítr přivane do nosu vůni ohně. Spojím si to s oblakem prachu, který jsme viděly s Radkou nad poli a mysleli, že se zvedá nad sekajícím kombajnem. Nebyl to prach, ale dým. Někde na poli hoří. Už vidím i plameny rozdmýchávané větrem do stále zvětšujícího se perimetru. A tak poprvé v zahraničí volám 112 a francouzsky se snažím popsat situaci i polohu. Díky tomu, že neustále sledujeme průvodce i mapu v mobilu, víme naštěstí velice přesně, kde jsme. Tak snad se nám podařilo zabránit katastrofě...
Se zvýšená adrenalinem v žilách dopochodujeme až do Colombey, horko nehorko. Jsme v kraji Champagne. A hned zkraje městečka nás zve cedule na ochutnávku šampaňského přímo do sklípku k výrobci. Odmítli byste to? My tedy ne.
Připadáme si sice trochu legračně, když celé upocené, zaprášené, ve sportovních kraťasech sedíme na barových židličkách se sklenkou oroseného šampaňského mezi ukazováčkem a palcem pravé ruky, ale což! Chutná skvěle. Kupuji si tedy od firmy Christian Peligri rovnou jednu láhev Brut Réserve Chardonnay. To by v tom byl čert, aby se na něj v batohu nenašlo místo!
Ubytovány jsme v penzionu Le Colombier, který vede šarmantní Francouz silně mi připomínající mého prvního manžela. Má kromě penzionu i 2 restaurace, do nichž nás srdečně zve. Nicméně obě jsou v sedm hodin večer zavřené. Městečko je to malé, takže moc jiných možností k občerstvení neskýtá. Ze všech koutů na nás přísně shlíží generál de Gaulle. Je tu i několik obchodů se suvenýry, kde je jen de Gaulle - na všem: na hrnkách, zapalovačích, taškách, tužkách, gumách, sněhových koulích, snad i na prezervativech...
Všechno zlé je k něčemu dobré - díky tomu, že elegantní restaurace jsou zavřené, skončíme s Radkou na malém náměstíčku před barem, kde posedávají u sklenky místní obyvatelé. Nasáváme s nimi. Tedy myslím tu poklidnou večerní atmosféru...
 | |
| Dnes už jediný kostel v Colombey. Dále zde je le Boisserie, oblíbený dům de Gaula, který se nám ovšem uvidět nepodařilo, protože je důkladně schován za zdí a vstup je zpoplatněn . |
Pondělí 11.7. Colombey-les-Deux-Eglises - Clairvaux = 15 km
A je tu poslední den našeho letošního putování. Za krkem mě už trochu začíná mrazit z pocitu, že odteď už moje kroky míří směrem zpět ke každodennímu životu. Vím z předchozích let, že návrat nebývá úplně nejjednodušší. Ale nač si kazit náladu podobnými úvahami? Uděláme s Radkou válečnou poradu, protože se musíme rozhodnout - zda odbočit ze svatojakubské trasy do Bar-sur-Aube, odkud jezdí vlaky do Paříže, kam míříme, anebo to zkusit do Clairvaux, což by měl být cíl naší cesty, odkud Radka v Praze žádné spojení nenašla. Mně se na internetu daří najít nějaký lokální vlak. Je rozhodnuto - jdeme do Clairvaux - cesta po silnici a posléze lesem nám uběhne jako voda, a tak si s Radkou poklepáváme na ramena, jak jsme to krásně zvládly. Jak se ukáže, tak poněkud předčasně.
Nádraží zastávky Clairvaux je v takovém stavu, že každému musí být na první pohled jasné, že tady vlaky skutečně nestaví. Kolem nikde nikdo, koho bychom se zeptaly. A tak jsme nuceny jít ještě další 3 kilometry až do vesnice, kde je bývalý cisterciácký klášter, dnes věznice, abychom zjistily, co dál. Ubytování v Paříži máme zajištěné, teď jen, abychom se tam do večera dostaly. Dělí nás cca 200 km...
 | |
| V Clairvaux na křižovatce. Pozor, zastávka směr Troyes je vlévo! |
V Clairvaux nám v Hotelu de l´Abbaye poradí, že odtud jezdí autobus naším směrem, do Bar-sur-Aube. Dokonce, k našemu velkému štěstí, má jet asi za půl hodiny. A skutečně, autobus se přiřítí, málem nám sice nezastaví, protože stojíme na druhé straně a jsme tu jediné, ale nakonec nás řidič zahlédne a v oblacích prachu brzdí. Nasedáme do prázdného autobusu a necháváme se dovézt nikoli do Bar-sur-Aube, ale až na konečnou do Troyes, odkud jezdí do Paříže přímé spoje.
Tak velkolepé zakončení pouti jsme nečekaly. Město Troyes nám vyráží dech. Středověká nádhera s křivými, hrázděnými domky, nakloněnými tak, že to popírá veškeré zákony statiky. Na každém rohu gotický kostel a v něm neuvěřitelné vitráže - mnohdy původní z 12., 13. století či zrekonstruované, vytvářené několika různými technikami, které jsou podrobně popsány na informačních tabulích. Máme jen 2 hodiny do odjezdu vlaku, takže vše můžeme prohlížet jen letmo, ale jsme uchvácené. Sem se musíme ještě někdy vrátit...
Večer už sedíme v Paříži ve vegetariánské restauraci u Canal St. Martin a jsme jako v Jiříkově vidění. Tolik aut, tolik lidí, tolik hluku a žádný les, žádné pole...
Druhý den se ještě pokocháme Paříží a odpoledne v 16:30 nasedáme na zpáteční autobus domů. A další etapa je za námi... Letos nás tolik nepotrápilo ani počasí a náročný terén, jen ty naše tělesné schránky. Obě se shodujeme, že to našemu putování dodalo zase další nečekaný rozměr.
Přes všechny útrapy to bylo krásné a vezeme si toho s sebou domů do všedních dnů hodně!
