10. září 2011 v 11:08 | Lucie a Radka
CELKOVÁ DÉLKA:
2652 km
PRVNÍ ETAPA:
24. 7.-29. 7. 2011
Stříbro - Schwandorf 125 km
VYBAVENÍ:
Batoh, ideálně 20-30litrový, co nejlehčí.
Lehký spacák a karimatka. Troje spodní prádlo, troje ponožky, 1 mikina, kalhoty
1 dlouhé, 1 dlouhé s možností zkrácení na tříčtvrteční a jedny delší kraťasy. 1
nepromokavá bunda, 1 pláštěnka - pončo, aby se dala přetáhnout přes batoh.
Šátek, sluneční brýle. 1 lžíce a lehká nerez mistička na ranní kaše či polévky
z prášku, 1 nožík, zapalovač, rendlíček na pití, opalovací krém, repelent,
nůžtičky. Spínací špendlíky - na připnutí vypraného prádélka na batoh, kde se
suší (hlavně nenápadně!!).
Důležité: hodně náplastí na puchýře i
obyčejných, a Alpa francovka - ideální na znavená chodidla a lýtka, popř. i na
užití vnitřně :-)
Boty: jedny trekové nízké a jedny trekové
sandály. Po zkušenosti bych příště sandály vyměnila za druhé trekové boty
kotníkové - dobré do terénu i do deště.
LUCIE
Neuvěřitelné se stává skutkem. Začínám si
plnit jeden ze svých velkých životních snů: vykonat pouť do Santiaga de
Compostella. Kdy přesně se mi zrodil v hlavě, si už nepamatuji, jen vím, že k
němu přispěly dvě okolnosti: to, že jsem si přečetla knihu Paula Coelha Poutník - Mágův deník, a
potom shlédla dokumentární film o této pouti. Ta myšlenka mě nadchla. Putovat
na místo, kam přede mnou mířily tisíce poutníků už od středověku; putovat a
myslet přitom na to, co je mezi nebem a zemí a v nebi a co nás přesahuje;
putovat a mít za jediný cíl onu pouť, mít za cíl klást jednu nohu před druhou a
bydlet v okamžiku; potkávat jiné poutníky; být sama a zároveň být se všemi
těmi, kdo cestu vykonali přede mnou a kdo ji vykonají po mne; a tak dále.
Pak jsem se jednou o svém snu zmínila své
báječné kamarádce Radce a ona mi po čase při nějaké příležitosti řekla:
"Víš, já vlastně sním o tom samém. Neznám kromě tebe nikoho jiného, kdo by
tam chtěl jít. Co kdybychom šly spolu?" A impulz byl na světě. To, co jsem
sama pořád odsouvala na neurčito, se díky Radce stalo reálnou možností. Rychle
jsem se jí chopila, abych si to zase nerozmyslela.
Radka všechno předem dokonale zařídila:
vytiskla plánky, trasu, spočítala, kolik průměrně ujdeme kilometrů a podle toho
zarezervovala ubytování. Také sehnala od sdružení ULTREIA
"credencial" neboli průkaz poutníka do Santiaga. Na mě zbylo jen
vyjádřit neskonalý vděk, pořídit si dobré boty a zabalit si batoh.
RADKA
Vlastně ani nevím, jak jsem se o pouti do
Santiaga dozvěděla. Bylo to asi před třemi nebo čtyřmi lety. Coelha jsem
nečetla, ani jsem neznala moc podrobností, ale touha vydat se na pouť, která má
smysl i bez praktického cíle, postupně sílila. Odejít od všedních starostí a
zbytečností a přiblížit se sobě... Přestat se vymlouvat, že není čas na něco
duchovního. A když jsme se před rokem s Lucií "náhodou" domluvily,
měla jsem hroznou radost, že mám s kým jít.
Tak pomohl internet a cesta začala mít
konkrétní podobu. Stačilo vybrat termín, který (zase shodou okolností) připadl
na svátek sv. Jakuba. Všechno do sebe hezky zapadlo :).
Ale zvládnu to?
Neděle 24. 7. Stříbro - Prostiboř = 17
kilometrů
Ráno zvoní budík ve 4:15. Roztřesena
cestovní horečkou vyskakuji jako panáček z krabičky a chystám se. Batoh raději
nevážím - psychologický efekt zjištěné skutečnosti by mohl být neblahý. Jedno
ale vím jistě - těžký je jako prase. Propadám lehkému zoufalství - tohle že
dokážu tahat celý týden od rána do večera na zádech? Za každého počasí? K tomu
mi opravdu dopomáhej Bůh.
Dívám se na svého psa, fenku Caru.
Litovala jsem ji, že chudák neví, co ji čeká, a měla jsem obavy, zda to
zvládne. Teď jen tiše závidím - nenese nic a ještě jde po čtyřech.
6:10 Radka, Cara a já odjíždíme ze
Smíchovského nádraží rychlíkem směr Stříbro.
8:30 Vystupujeme na malebném stříbrském
nádražíčku a vydáváme se po modré na Kladruby.
Hned první úsek cesty prověřuje naše boty
i naše schopnosti. Batoh nakonec unesu, boty, které jsem nestačila dostatečně
prošlápnout, mě tlačí u jazyka - koukají z toho pěkné jazykové problémy. Zato
však zvládáme čurání s plnou polní na zádech mezi smrčky. Před Kladrubami se na
kopci vyloupne krásný a impozantní kladrubský klášter navržený Santinim. Prý
baroko šmrncnuté gotikou. Já bych řekla gotika, kolem které prošlo baroko.
V kostele v Kladrubech se účastníme mše.
Téma kázání zní: Nejprve hledejme království nebeské, to
ostatní nám bude přidáno. Ukládám si ta slova pečlivě do
paměti.
Po mši zjišťujeme, že pán, jenž nám slíbil
zajistit nocleh na faře v Prostiboři, kterou máme po cestě a od které má klíče,
odjel na dovolenou k moři a jaksi na nás zapomněl. Inu, odevzdáváme se tedy do
rukou Boží prozřetelnosti a vyrážíme. Jdou s námi ještě Radčini přátelé Radka a
Vláďa. Turistická stezka je zřejmě crossovou variantou - vede nás skutečně
cestou necestou, bažinami, rákosím, zarostlým smrčím, ale také krásným údolím
říčky Úhlavky. Cestou míjíme v údolí jedno táborové stanoviště za druhým.
Objevuje se bolest - začíná nejprve
rameny, ke konci dne se přesouvá do nohou, které bolí nejprve dole a postupně
pak úplně celé. Nálada je však výborná, a to je to, co nás nese dál. Cara, můj
pejsek, kterého jsem vzala s sebou, ovšem rozhodně bolestí a nedostatkem
energie netrpí. Pobíhá od jednoho k druhému, nutí nám klacíky a chechtá se od
ucha k uchu. Po cestě nám kromě zábavy s Carou nechybí ani kulinářské zážitky -
maliny nasbírané po cestě a z pole "vypůjčená" kukuřice.
Nakonec jsme se opravdu dovlekly do
Prostiboře.
Na faře jsou ubytovaní jacísi hosté, ale o
našem přespání nic nevědí, a tak nás odmítají pustit dál. S nejistou budoucností
v zádech si jdeme všichni odfrknout do hospody. Tam nám radí, že v nedaleké
vesnici Staré Sedlo je pěkný penzion. A kdyby prý bylo nejhůř, říká jeden ze
štamgastů, tak nás vezme k sobě do chalupy. "Ale jen na jednu noc,"
varuje, "protože zejtra se vrací manželka!"
No, tak raději volíme to Staré Sedlo, kam
nás Radčini hodní kamarádi vezou autem, které nechali v Kladrubech a pro které
Vláďa, zatímco my jsme se štrachaly lesem, svým indiánským během doběhl.
Ve Starém Sedle skutečně je penzion, a
volný pokoj pro nás je k mání.
HOSANA!
Pondělí 25. 7. Staré Sedlo - Bělá nad
Radbuzou = 26 km
Svátek svatého Jakuba
V 8.30 vyrážíme ze Starého Sedla vyspané a
nasnídané (káva Nescafé 2 v 1, ovesná kaše v prášku Emco, to vše díky ponornému
vařiči Eta - upozorňuji, že tato reklama není placená! :-)
Dáváme si dnes neskromný cíl - dojít až do
Bělé nad Radbuzou, což je 26 kilometrů. Cesta vede tentokrát po silnici, před
námi se otevírá krajina s kopci na obzoru - to je Sedmihoří, který máme také
projít. Tělesný stav je dnes ráno asi takový, jaký byl včera odpoledne, to jest
značná únava materiálu. Hlásí se ramena a kyčle.
Vidice - vesnice s tímto názvem nás vítá
nápisem z puklic na pneumatiky vyvedeným na stodole.
Rády bychom zde poobědvaly, ale obchod tu
žádný není, a Vidická hospůdka je otevřena pouze v úterý a v březnu.
No, ve skutečnosti prostě jen od pátku do
soboty.
Potom pokračujeme přes Přes. Ani zde není
žádná občerstvovna, je to jen malá víska s pár staveními, rybníček s dřevěným
vodníkem, žáby a dědeček s růžovou vnučkou v prehistorickém kočárku. Idylku ze
starých časů kazí pouze dvě bílé plastové židle, které se skví na břehu
rybníka.
Další vesnice - Mělnice.
Cestou míjíme povětšinou pastviny s bílými
krávami. Jsou tu neobvykle celé rodiny pohromadě - krávy, spousta telat a všemu
vévodící mohutný býk.
K Hostouni míříme jako k vytouženému
městu, kde bude trochu více civilizace, ale čeká nás zklamání. Obec se sice
tváří jako městys, leč je v ní jako po vymření. Do města vstupujeme po malém
kamenném mostě se sochami, přesné replice Karlova mostu, kterou zde nechala
vystavět kněžna Metternichová. Po tak majestátním vstupu čekáme několik hospod,
obchůdky, společenský život, a také pána, který nám slíbil otevřít místní
kostel svatého Jakuba. Čeká nás místo toho liduprázdné náměstí, dvě hospody
zcela zavřené (z nichž jedna zřejmě nadobro) a pán típne Radce telefon.
Tak si alespoň v místní COOP, neboli po
staru Jednotě, koupíme eiskafé a na lavičce si dáme dvacet.
Poslední část cesty dnešního dne jde
ztuha, máme v nohách už hodně kilometrů a jsme unavené. I Cara už se vleče, a
jakmile někde byť na chvilku zastavíme, abychom se třeba napily, mrskne sebou
do trávy. Když pak pokračujeme v cestě, leží dál, vyčkává, jestli jsme si to
náhodou nerozmyslely, a nakonec se neochotně a s dost vyčítavým výrazem tedy
zvedá a jde za námi. A pak že psi jsou němé tváře! Její pohledy a gesta jsou
natolik výmluvné, že nemusí promluvit ani slovo.
Odměnou za utrpení je nám nakonec otevřená
hospoda v Bělé nad Radbuzou, kde si dávám výborný masový špíz, a potom na faře
moc milý páter Salášek. Faru bychom ovšem bez zeptání asi samy nenašly, protože
jde o klasickou, velmi ošklivou, stavbu z osmdesátých let - taková ta krabice s
břizolitem a balkonem přes celou délku budovy.
Pan Salášek nás nejprve ubytuje - ukazuje
nám, že vše na faře musel vybudovat vlastníma rukama z velmi skromných zdrojů -
boural zdi, přepažoval, vysekával potrubí, zaváděl vodu... Podařilo se mu
opravdu opatřit budovu základním vybavením, ale nedostatek finančních
prostředků je na ní vidět. Je vidět, že je na to chudák páter zcela sám.
Po ubytování jdeme s p. Saláškem do
kostela Panny Marie Bolestní, kde odslouží bohoslužbu slova. Když chci Caru
uvázat před kostelem, páter Salášek říká: "Vezměte si ji raději dovnitř,
tady by vám ji ukradli. Oni tu ukradnou všechno." Cara není nijak malý
pes, a tak jsem docela šokovaná. Raději pátera poslechnu a vezmu ji dovnitř...
Účast na bohoslužbě je skutečné hojná - pan farář, kostelník, my dvě a Cara.
Nejprve se modlíme růženec, a po bohoslužbě se nám dostane té cti, že čteme obě
z Bible - Skutky apoštolů 1-3.
Večer nám ještě páter přinese meloun a
vlastnoručně pečený domácí chléb.
Ukládám se do spacáku na zem v dost
chladné místnosti, a tak jsem ráda, že se ke mně tulí Cara. Tulím se též.
Úterý 26. 7. Bělá nad Radbuzou - Eslarn =
18 km
Opět v 8. 30 vyrážíme z fary v Bělé. Cesta
k česko-německým hranicím vede po silnici. Ve Smolově hledáme inzerovaný
penzion U muflona, který by měl být u cesty, leč marně. Pak následuje Karlova
Huť, my však na rozcestí zahýbáme doprava do velkého kopce. Jsme už v
pohraničí, moc lidí nepotkáváme, zato míjíme 2 cedule hlásající zaniklé vesnice
Waldorf a Ruhstein, zřejmě pozůstatek po poválečném odsunu. Působí to opravdu
značně ponuře, vidět jen ceduli a kolem ní rozbujelou přírodu, v níž po
nějakých zaniklých vesnicích není ani památky. U "Waldorfu" nabíráme
z veřejné pumpy na kraji lesa pramenitou vodu, která je prý vhodná i pro
kojence a jezdí si pro ni lidé z okolí, jak nám sděluje paní, která sedí u
pumpy na lavičce.
Pohraniční město Železná bývala kdysi
kvetoucí obec čítající asi 1200 obyvatel. Stav po roce 1945 - 250 lidí... Jak
hlásá informační cedule, komunistický režim se pak programově snažil úpadek
obce ještě podpořit, a řekla bych, že se mu to vcelku zdařilo, protože duch
prosperity abys zde pohledal.
Nicméně mezinárodní duch zde vládne -
místní penzionek Harmonie patří Rusům - dáváme si v něm naprosto vynikající
kuřecí řízek s vynikajícími brambory (nic tak dobrého jsem dlouho nejedla) -
hranice zase ovládají asijské stánky a mezinárodní kamiony. Dále jen opuštěná
celniční budka a benzinová pumpa. České pohraničí, které jsme s Radkou prošly,
je zkrátka dost skličující.
Naše turistické značení je
proslulé svou kvalitou, ale Němci také nezůstávají pozadu. Svatojakubská cesta
je zde značena bílou mušlí na modrém pozadí, v pravidelný, krátkých
rozestupech, dobře viditelná, a při každém odbočení je značka ihned zopakována,
pro jistotu.
Krajina je samozřejmě podobná té naší,
působí ale hodně obhospodařovaně. Do dnešní konečné - městečka Eslarn -
dorážíme asi v 16.30. Vítají nás neomylně úpravné, neboli vyšuftěné, německé
domky s dokonalými zahrádkami, spoustou trpaslíků a srnek a záclonkami, které
mají mezi jednotlivými úchytkami pravidelné sklady v dokonale přesné
vzdálenosti. Mně je ale německá pořádkumilovnost milá, zejména po zážitku z českého
pohraničí.
Do domu, kde nás mají ubytovat (jde o
pronajímání pokojů ve sníženém přízemí, není to vyloženě penzion, pozná se
podle tří obřích dřevěných malovaných hub na bezchybně posekaným trávníku),
přicházíme moc brzy, a navíc dokonce o den dřív. Pán, který nám otvírá, je v
rozpacích, říká "Moje žena to musí ještě uklidit" (ukazuje rukou na
dokonale uklizený pokoj) "a přijde až v šest."
Odkládáme si tedy bagáž a jdeme do
městečka. Nejprve na kávu do "Café Karl", které nabízí příjemné
posezení na velké, zpola zastřešené terase se spoustou květin a kašničkou
(velká káva za 2 eura). Pak se snažíme najít potraviny, abychom doplnily
zásoby. Nic takového tu však neexistuje, pouze několik pekařství a řeznictví.
Odkazují nás však na asi 1 kilometr vzdálený Nette Discount, což je něco jako u
nás Plus nebo Lidl - levný supermarket na kraji města. Nakupujeme potraviny na
další den za pouhých 5 eur (tvaroh, sýr, 2 rajčata, 1 balík polévek, 1 sušenky,
2 jogurty, párek pro Caru).
Kostel v Eslarnu má barokní výzdobu, podél
lavic stojí barevné sloupky s andělíčky nesoucími svíce. Kostel je otevřený
zřejmě celodenně, na pultíku u jedné ze stěn leží obrovská, nádherně
ilustrovaná Bible.Zapalujeme svíčku a modlíme se za zdar naší pouti.
Po příchodu zpět do domu se seznamujeme
velice milou, srdečnou manželkou. Připravuje nám vše pro dokonalou snídani, ptá
se nás, jestli chceme marmeládu, vajíčka, salám, sýr, housky, džus, kávu, čaj,
mléko... Na všechno nadšeně odpovídáme: YES!
Pak nám ještě do credenciálu napíše přání
dobré pouti, Caře sežene starou deku na spaní - prostě senza.
Cena za ubytování je 20 eur se snídaní,
když se ptám na cenu za psa, udiveně se na mě dívá a říká "Za psa? Přece
nic!"
Středa 27. 7. Eslarn - Teunz = 22 km
Ráno nás skutečně od Frau Johanny Holzl
čeká opulentní snídaně. Vše je úhledně připravené a chutné, koláče domácí.
Odcházíme s pocitem vděčnosti a dobře naplněného žaludku. Leč tělo nás tento
den zrazuje. Z Eslarnu nás čeká poměrně namáhavá část s mnoha zákrutami a
stoupáním. Svatojakubská cesta se po Německu kdovíproč vine opravdu klikatě.
Zato tu ale na poutníky myslí a na hezkých místech s krásným výhledem umisťují
lavičky.
Často míjíme na kraji lesa všelijaké
bizarní a hlavně pojízdné posedy. Často také děláme přestávky. Zjevně nastal
krizový den. Na patě se mi dělá puchýř a levou půlku zad mám
zablokovanou.
Míjíme Gaisheim (tam cesta nejde přes ves)
a míříme na Wildstein namáhavou cestou nekonečným lesem, převážně se stoupáním.
Za Kuhriedem nás čeká nejtěžší kus: ve
velkém vedru, pod nebem bez jediného mráčku stoupáme po asfaltce mezi poli do
prudkého kopce. Mám pocit, že vypustím duši. Nahoře se sesuneme do stínu stromu
a uvažujeme - tak takhle nějak to za pár let bude vypadat ve Španělsku.
Přežijeme to, jestli se toho dožijeme?
Dál by nás značky chtěly vést velkou
oklikou, ale my si to zkracujeme přes ves Burkhardsberg (to zní skoro jako
jazykolam). Téměř to vypadá, že si místní obyvatelé nepřejí, aby jim poutníci
chodili přes obce, protože často se cesta stáčí tak, aby se jim vyhnula. Tento
příklad je obzvlášť markantní, protože původní značení vedlo skutečně přes
vesnici.
A už se valíme z kopečka dolů ke krásnému
poutnímu kostelíku svatého Jakuba, který sedí jako
křepelka na úbočí svahu mezi poli.
Počítáme, že bude zavřený, ale omyl! Vítá
nás posečený trávník na prostoru před kostelem, dvě lavičky ve stínu košatého
stromu a dveře do kostela otevřené dokořán pro všechny, kdo chtějí vejít.
Uvnitř je přichystaná poutnická kniha i razítko do credenciálu. Modlíme se ke
svatému Jakubovi, aby nám dal sílu k dalšímu putování.
Rozhodneme se na chvilku sejít ze
svatojakubské stezky, která by nás vedla ještě asi kilometr zpět, a jdeme
přímou cestou rovnou do Teunz, cíle naší dnešní etapy.
Máme zde zařízené ubytování na faře, ale
zase jsme tu o den dřív. Svatí ale stojí při nás. Když se Radka ptá jakési paní
na Frau Kopl, farářovu hospodyni, jede kolem zrovna auto a v něm - sám pan
farář! Vezme nás do fary, zavolá hospodyni, ukáže nám, kde budeme spát. Fara je
krásný zrekonstruovaný starý dům, vše čisté, upravené, v pokoji nás čeká
pohodlná postel atd. atd. Vzpomínám na pátera Saláška...
Pak nás farář bere na místní slavnost,
protože, jak říká, se tam pěkně najíme. Slavnost se koná na fotbalovém hřišti,
jde o koncert místní dětské dechové kapely, a přítomní hosté s sebou přinesli
náležité občerstvení - saláty, bratwursty, sladkosti. Pan farář se v pauze
postaví a sděluje všem, že mají vzácné hosty - 2 poutnice z Čech.
Po návratu na faru už na nás čeká milá
paní hospodyně, ještě chvíli sedíme nad mapou a pan farář nám vypráví, že také
putuje do Santiaga se svým známým. Vyrazili před 12 lety, každý rok za 10 dní
ujdou 200 km a teď už jsou někde ve Španělsku. Podíváme se s Radkou na sebe a
obě si myslíme totéž - že budeme muset asi příště zrychlit tempo a zvětšit
počet kilometrů, jinak tam do smrti nedojdeme... Po šláftruňku a společné fotce
následuje společná modlitba a hurá do hajan!
Čtvrtek 28. 7. Teunz - Altendorf = 20 km
Už máme za sebou prvních 100 km!!!
Ráno v 7.30 nás čeká společná snídaně s
farářeme, páterem Leem, a Frau Ritou. Při modlitbě se zpívá německá verze
"Díky za každé nové ráno". Potom pan farář odchází do kostela sloužit
malou mši pro děti k ukončení školního roku.
Loučíme se s úžasnou Frau Ritou.
Duchapřítomná Radka jí ještě v Praze koupila malý růženec s pražským
Jezulátkem, takže teď máme za pohostinnost alespoň malý dárek. Frau Rita nám
ještě říká, že má dceru v Gutenecku, kolem kterého půjdeme, takže pokud bychom
potřebovaly najíst, napít nebo cokoli jiného, máme tam bez váhání zaklepat. Ta
pohostinnost, s kterou jsme se tu až dosud setkali, mě dojímá.
Vyrážíme na cestu s cílem v Altendorfu,
který už leží bohužel mimo naši mapu. Cesta nás vede již známou krajinou:
stoupá mezi poli obilí či kukuřice, noří se do lesa, klesá, všelijak se vine,
chvilku po asfaltu, chvilku jehličím. Zpíváme si do pochodu. Náladu nám po
chvíli kazí Radčiny náhle vzniklé puchyře na patách - jsou opravdu velké.
Obědváme u potoka blízko Gutenecku, do
města nejdeme, protože se tyčí vysoko vysoko nad námi na skalním ostrohu, a
takové stoupání se nám podnikat nechce. Na posledním úseku nás stíhá letní
přeháňka.
Ve Wilhofu asi kvůli únavě míjíme krásný
románský kostelík za železnou mříží hřbitova. Škoda, že jsme zapomněly, co pan
farář Leo s Ritou říkali - je to svatý Jakub. Ale to jsem zjistily až
pozdě.Takže nám "ušlo" jedno razítko.
V Altendorfu nacházíme jediný penzion a
zároveň restauraci ve městě, ubytování stojí 25 eur na osobu. Sehnat mapu nikde
v okolí není možné.
Na večeři čekáme skoro tři čtvrtě hodiny,
ale stálo to za to! Mají zde široko daleko vyhlášenou kuchyni, vaří sám majitel
penzionu a je to skutečná delikatesa! Spaní v penzionu také perfektní.
Pátek 29. 7. Altendorf - Schwandorf = 22
km
Ráno posnídáme jako vždy vynikající
raňajky, připravené samotným šéfkuchařem-majitelem. Mažeme a balíme si každá na
cestu 2 housky, protože víme, že dnes nepotkáme cestou žádný obchod, a kdoví,
možná ani toho živáčka.
Majitel se nám snaží vysvětlit, jak se
napojíme na svatojakubskou cestu, z které jsme včera v lese sešly, abychom se
dostaly do Altendorfu, a obdaří nás docela podrobnou mapou (ovšem bez vyznačení
Jacobsweg). Snažíme se podle ní orientovat, a tak se stane, že zabloudíme. Zde
je trhlina v německé dokonalosti, s napojením na Altendorf by se mělo počítat,
protože zde mohou poutníci přespávat v penzionu...
A tak jsme jako dvě Karkulky v lese
(nechybí nám ani vlk - Cara), cesty křižují jedna druhou a my nevíme, kterou se
dát. Na rozcestí váháme, nakonec prostě vybereme jednu z cest a jdeme. Stezka
je čím dál zarostlejší a my čím dál nejistější. Náhle se před námi vynoří spása
v podobě značky - bílá mušle v modrém poli, hurá! Teď jen: jít po ní doleva,
nebo doprava? Volíme vpravo (levici se asi podvědomě vyhýbáme :-) a dostáváme
se k silnici. Naštěstí u ní stojí velké uklízecí auto a v něm sedí dva muži.
Ptáme se na cestu. Ukazuje se, že jeden z nich je Rus, a tak pracně doluji
zbytky ruštiny z povinné školní docházky. Vypráví mi, že je z Novosibirska a že
tu žije už 12 let. Podle jeho informací zjišťujeme, že jsme se vrátily zpět
směrem na Altendorf, tudíž jsme chodily v bludném kruhu. Obracíme se tedy na
patě (Radka raději ne, má tam ty puchýře), a jdeme na opačnou stranu. Teď už se
budeme mušle držet jako klíšťata.
(Pro další poutníky : Altendorf je mimo
trasu Jacobsweg, takže jestli tam chcete nocovat, je lepší jít z Wilhofu po
cyklostezce do města a následně z města jít po silnici na Murglhof do kopce asi
2km, pak najdete, kde silnici svatojakubská cesta křižuje a až tam se dáte
vlevo - tady musí politické preference stranou..)
Následují nevyslovitelné vesnice
Mitterauerbach, Wundsheim a Hohenirlach. V kraji je po žních a všichni
zemědělci notně hnojí z vlastní zdrojů, tedy ze svých kravínů, a tak je celý
Oberpfalzer Wald prodchnut poměrně intenzivní "vůní" močůvky.
Dnes máme jeden velký problém v podobě
jednoho velkého puchýře na Radčině poměrně malé noze. Každý krok je pro ni
bolestivý, a tak samozřejmě i nálada je trochu pod mrakem. V Hohenirlachu si
dáváme oběd - housku, a siestu v autobusové zastávce, protože pod mrakem není
jen nálada - na obzoru se skutečně kupí nebezpečně ocelové kumulonimby, či co.
Je tu také gasthof U červotoče (Holzwurm),
ale bohužel freitag je ruhetag, a tak si tam tolik vytouženou kávu nedáme.
Respektive ano, ale vlastní, 2 v 1 rozmíchanou v rendlíčku ve studené vodě.
Mńam :-(
Dešťová přeháňka nás pak stíhá o kus dál,
a vůbec si s námi ten den déšť dost pohrává.
Pořádná průtrž nás dostihne až v pěkném
kraji uměle vytvořených jezer - Oberpfalzer Seeland. Naštěstí je tu obrovská
dřevěná rozhledna, pod kterou se jdeme schovat. Je tu postavené asi hlavně na
pozorování vodního ptactva. Také cestou vidíme velké hejno divokých husí,
labutí, kachny, volavky atd.
Poslední lesní úsek cesty před
Schwandorfem je jako zlý sen, protože se zdá být nekonečný. Značka jako by nás
vedla okružní cestou kolem celého města. Slyšíme jeho zvuky, ale stále se k
němu nemůžeme dostat. Náhle však končí stromy, začíná civilizace a za střechami
se vyloupne špička kostela svatého Jakuba. Jsme v cíli první etapy naší pouti!
Kostel je bohužel zavřený, ale svítí
slunce, kolem nás jsou krásné historické domečky a zítra ráno bude líp.
Ptáme se kolemjdoucích na ubytování - radí
nám prý vynikající Gasthof Baier vpravo za mostem, kde se ovšem platí 40 eur za
noc. Snažíme se ještě najít něco jiného, levnější, ale bez výsledku. Takže
Baier. Nakonec nás to stojí 35 eur i se snídaní. Večer si v jejich restauraci
dáváme Pfeffersteak. Ovšem kam se hrabe na Schieslovy z Altendorfu.
Lucie
Máme za sebou krásný týden. Jediné, co nám
kalí radost, jsou puchýře, které jsme trochu podcenily. Příště už se ale na ně
vyzbrojíme lépe. Když tak o tom přemýšlím, naše heslo zní "Cesta je
cíl", ale stejně jsme celou dobu vždy uvnitř směřovaly k těm cílům, které
ležely před námi - Prostiboř, Bělá nad Radbuzou, Eslarn, Teunz, Altendorf a
konečný Schwandorf. A někde v dálce Santiago.
Radka
Po týdnu a 125 kilometrech vnímám jen
únavu, ale jen co se vyspím a dojmy se uleží, cítím skoro euforii. Zvládly jsme
to: se zpěvem, modlitbou, dechovými cvičeními a v mém případě v závěru i se
skřípáním zubů ( za to může megapuchýř, který jsem léčila ještě týden). Už se
těším, jak za rok budeme pokračovat. (Jen nevím, jak vylehčit batoh, který bez
vody a termosky vážil 11kg.) Přestože naše pouť byla oproti poutím našich
předchůdců luxusní (skoro vždy čistá postel a koupelna), bylo to úžasné
setkávání s krajinou, lidmi, sebou (to ne vždy příjemné :D) a Bohem. Díky
Žádné komentáře:
Okomentovat