Schwandorf - Rothenburg ob der Tauber 206 km
LUCIE
Letos je pár věcí jinak. Zaprvé: mám jiný batoh. Zadruhé: snažily jsme se s Radkou vybavení oproti minulé etapě ještě zredukovat, aby šla dolů kila (jo, kdyby stejně dobře šlo odhazovat zbytečnou přítěž i z batohu, co si nosíme pořád s sebou od krku dolů :-)). Výsledek: 11 kg (i s vodou a jídlem pro psa v mém případě). Zatřetí: půjdeme 10 dní místo týdne. Začtvrté: po minulé zkušenosti beru jenom jedny boty. A mnohem větší fůru náplastí proti puchýřům. Zapáté: jsme o dva roky starší. Otázka je, jestli i chytřejší.
Uvidíme, co s námi všechny ty změny udělají.
Čtvrtek 4. 7. Schwandorf - Ensdorf = 17 km
Vyrážíme v 8.45 s naditými batohy (já 11 kg, Radka 10 kg) a nenaditou Carou (můj pes) autem nach Schwandorf.
Auto parkujeme na velkém parkovišti pro karavany (které je zdarma), odevzdáváme jej do rukou božích a sebe do rukou svatého Jakuba. Hned u parkoviště naštěstí pokračuje svatojakubská cesta s dobrým německým značením (jak bude dobré i nadále, to se teprve uvidí). Cesta vede pěšinkou podél řeky Naaby, je to malebné. Počasí tak akorát - příjemné teplo a nebe lehce zatažené.
První větší obec je Neukirchen - prohlášená za nejkrásnější obec oblasti Oberpfalz v roce 1978, jak se dozvídáme z tabule.
Je to víska s kostelem pod kopcem, cesta nás vede vzhůru křížovou cestou až na vrcholek (Kirchberk), kde je kaplička svaté Anny.
Stále se otepluje a na úsecích mezi poli to pěkně praží. Naštěstí se ale brzy noříme do lesa,kde na nás čeká stín, komáři, jahody a borůvky.
Tempo jsme nasadily svižné (jsme přece ještě plné sil), a tak se brzy ocitáme v Dornbergu, odkud už je do Ensdorfu, cílové stanice dnešního úseku, jen co by kamenem Jan Železný dohodil. Vzhledem ke stoupajícímu vedru jsme zpocené jako myši. Bolí trochu ramena a paty (ty víc).
Poslední kus vede cikcak mezi poli, a to už nás s kamarádkou všechno bolí (pro zpestření zveršováno). Ale v Ensdorfu hned nacházíme ubytování (... cena 20 eur za noc i se snídaní), které si Radka předem pečlivě vygooglila.
Majitel je milý, uvede nás do pokoje a ochotně nabídne Caře místo pelechu rohožku s králíčkem a ptá se, zda má přinést i misku.
Když se trochu dáme do kupy, vyrazíme na okružní procházku po obci, která nám mnoho času nezabere, protože Ensdorf je poměrně malý. Nicméně mají zde úctyhodný salesiánský klášter sv. Jakuba. Soška tohoto světce nás vítá hned na portálu.
V klášteře je ubytovna a zjevně se zde pořádají dětské tábory. Klášterní zahrada je plná výskajících capartů.
 |
| Hřbitovní kaple v Ensdorfu |
Tak tenhle úsek nám dal zabrat.
Po opulentní snídani s pečivem čerstvě upečeným v pekárně, nad níž jsme bydlely, nás čeká den strávený povětšinou v lese přírodního parku Hirschwald.
Jenomže jakkoli by se cesta lesem na putování zdála ideálem, my budeme muset ten den překonat nejednu překážku.
První část ještě jakž takž jde - cesta je dobře značená, my jsme odpočaté a teplo je snesitelné. Hned za Ensdorfem nás značky vedou do kopce podél křížové cesty (kde u každého zastavení uděláme pauzu s modlitbou) k poutní kapličce. Trávu kolem ní seká chlapík, který včera seděl v hospodě. Což ve mně vyvolává stejný pocit jako minule - že tu tak nějak všechny znám.
Po celkem pohodové cestě lesem projdeme kolem skyté zříceniny hradu Rosstein do Spieshofu a u Egelsheimu si uděláme hodinový polední klid.
Potom se vše začíná trochu komplikovat. Značení vázne na rozcestích, ještě že máme mapu (č. 173 Amberg-Schwandorf od firmy Kompass), a slunce nemilosrdně praží. Další část nás cedule zlomyslně vedou cestou necestou, z kopce do kopce, vzrostlou trávou, mezi obilím, zarostlou polní pěšinou, zkrátka - někdo nás tady slušně zkouší!
Navíc se objevuje další komplikace - můj zbrusu nový výstavní puchýř na patě. Milá firmo Cosmos, díky ti za skvělé protipuchýřové náplasti. Kde bych bez nich byla?! (Upozorňuji, že nejde o placenou reklamu...)
Poslední úsek do Hohenburgu, kdy už sotva pleteme nohama, nás vede oklikou lesem a po stráni nad řekou. Potkáváme majitele úctyhodného stáda ovcí, který zase ocení naši bagáž: "Respektable gepack" a prohlásí, že ještě neviděl nikoho s tak velkými bágly. Svah po pravé straně řeky má jižanský ráz, roste tu jalovec, mateřídouška a o závod tu vrzají kobylky. Nad městem se na kopci tyčí zřícenina hradu Hohenburg.
Samotné městečko je vstřícné poutníkům - na mostě je socha poutníka, je zde kostel svatého Jakuba a na náměstí Café-Pension, kde mají napsáno "Jakobuspilgern freundlich" - čili "Pilgrims´friendly", jak bychom řekli my Češi.
Máme úchvatné ubytování v pensionu Familie Stauber, s balkonem, na němž v záři zapadajícího slunce popíjíme pivo a rozjímáme o životě na malém městě, o kozách a jiných závažných tématech.
Když už se slunce opravdu kloní k obzoru, popíjíme u stolku na náměstíčku sylvánské, zdravíme se s místními a posloucháme zkoušku dechovky. Jako bychom sem patřily, ale nepatříme. Je to zvláštně rozdvojený pocit.
Pozn. Na konci obce je ještě jedno ubytování - Hammermühle - v bývalém mlýně, kde je i kavárna a bioprodejna a vůbec to tam vypadá sympaticky.
Sobota 6. 7. Hohenburg - Kastl = 13 km
Ráno se s Radkou rozhodneme vyhlásit mezi ubytovacími zařízeními soutěž "O nejopulentnější snídani" a vzápětí musíme konstatovat, že Familie Stauber má k tomuto titulu slušně našlápnuto. Čeká nás snídaně, za niž by se nemusel stydět ani lecjaký hotel: několik druhů pečiva, marmelád, sýrů a salámů, müsli, jogurt, ovocný salát, džus, a na naše přání skvěle uvařená vejce natvrdo.
Celkem platíme 39 EUR, v čemž je ubytování s nadstandardním večerem, pizza s domácím salátem, radler, vínko a snídaně. To je skutečně za hubičku.
V kostele svatého Jakuba mají poutnické razítko, které si dáváme do Credencialu.
Dnešní etapa je krátká a celá vede v podstatě po cyklostezce podél říčky Lauterach.
Horko je, ale cesta je pěkná a rychle ubíhá. Údolí trochu připomíná cestu Kokořínskem. V Allersburgu přecházíme na druhou stranu a v Ransbachu se opět vracíme na pravý břeh (Pozor! Asi 2 km za Ransbachem je dost špatné značení, je třeba přejít silnici).
Cesta vede dál údolím Lauterachu sevřeným mezi skalami. V poledne rozložíme své karimatky na louce u říčky s vidinou koupání - a ejhle, voda je tak ledová, že se mi doslova tají dech.
Po siestě nás čeká už "jen" 5 kilometrů do Kastlu, které ujdeme bez větších nesnází.
Jestli byl Hohenburg malebné městečko, co je potom Kastl? Hotová perla.
A ubytování, o jakém se mi ani nesnilo.
V bývalém zájezdním přepřahacím hostinci z 16. století udělal sympatický a tak trochu bývale hipícký manželský pár pension s nesmírným vkusem a citem pro ducha místa. Vnitřní dvůr je zahrada s francouzským šarmem, v níž se cítím jako v ráji. Přímo za domem protéká Lauterach a u něj je možné posedět. Trochu to tu připomíná domy na Čertovce.
Majitelé kromě toho mají v budově obchůdek s vlnou, vlněnými výrobky a bio potravinami. Půvabný pokoj, který nám přidělili, má francouzské okno přímo do oné rajské zahrady.
Večeříme z nakoupených surovin přímo u říčky a pozorujeme pstruží hrátky.
Nad městem se na kopci tyčí kostel s bývalým klášterem - impozantní stavba z 11.-12. století, kde se právě dnes konají jakési tradiční středověké slavnosti s divadelní hrou s nevyslovitelným názvem "Schweppermannspiel". Rytíř Seyfried Schweppermann byl prý udatný šlechtic, který pro Ludvíka Bavorského na počátku 14. století vyhrál významnou bitvu, po níž se Ludvík stal císařem. Vstupné na hru ovšem stojí 18 EUR a kdosi z davu nám pošeptá, že je to dost velká nuda, a tak si jen prohlédneme stánky na nádvořích, zajdeme do kostele, obejdeme celý komplex a vrátíme se zpět do našeho krásného pensionu.
Neděle 7. 7. Kastl - Sindlbach = 23-4 km
Občerstvené spánkem a krásnými zážitky vyrážíme z Kastlu v 8.10 pěkně zvesela. A to i přes můj stále bobtnající puchýř. Jak se později ukáže, bylo to veselí poněkud předčasné.
Brzy po Kastlu nás čeká stoupání se slušným převýšením. Na kopci Wartu trochu bloudíme (místo na "ztracené vartě" jsme "ztracené na Wartu"). Další kopec, Gemeindeberg, na který jsme také měly šplhat, naštěstí kvůli lesní školce obcházíme. Značení je místy nejasné, takže jsme rády za mapu.
Po Nattershofenu se vyškrábeme na další kopec, kde je rozkošná mariánská kaplička a stával zde také hrad již řečeného rytíře Schweppermanna. Z něj ovšem nezbyl doslova ani kámen na kameni (z hradu, ani z rytíře). Za kapličkou je stůl s lavičkami, kde poobědváme a učiníme polední pauzu. Všimněte si - jsme pár kilometrů za Kastlem a už je poledne. Je zřejmé, že naše tempo se zpomalilo. Brzdí nás ale také neustálé hledání v mapě.
Po pauze nás čeká jedna z nejtěžších částí - odpoledním úpalem se plazíme po silnici. Cesta z Nattershofenu do Trautmanshofenu (nepřipomíná vám to něco? Mně ano - Norgarden a Sorgarden....) měla vést po poli, ale je zde nové přemostění, a tak musíme po asfaltu. Velké starosti mi dělá moje fenka Cara, která s námi absolvovala i první etapu - vypadá, že už je u konce sil. Mám strach, aby se nepřehřála. V Trautmanshofenu děláme raději krátkou pauzu u občerstvující kašničky. Zdejší barokní kostel má výzdobu, kterou Radka charakterizovala slovy: Dientzenhofer hadr.
Barokní kostely zde opravdu připomínají sen šíleného cukráře, abych si vypůjčila popis chrámu Vasila Blaženého - bohatá stropní výzdoba v sladkých pastelových barvách.
Naštěstí po výhni nás čeká dlouhá cesta pěkným lesem zvaným Dolinen. Jsou v ní i dvě zastavení, nádherné kamenné křížky s výjevy malovanými nějakým velmi šikovným inzitním malířem - jsou označeny jako Schwarze Marter a Rote Marter.
Les je fajn, ale i tak nás už opouštějí síly. A stále máme před sebou ještě pěkný kus cesty. Aby toho nebylo málo, u Oberriedu je cesta podél potoka nevysečená, a tak ji musíme obcházet po silnici. Posléze se napojujeme na svatojakubské značení a jdeme podle plánu podél potoka Sindlbach, kde jsou sádky se pstruhy. Puchýř na mé noze se ozývá čím dál hlasitěji (pokud může být puchýř hlasitý). Do Sindlbachu, stejnojmenné obce, se spíš doplazíme než dojdeme.
Tím ale dnešní dobrodružství nekončí. V penzionu Geier nás totiž odmítnou ubytovat kvůli psovi. Je nám do pláče. Obracíme se na patě (já raději ne, mám tam přece ten puchýř!) a míříme zpět, připravené strávit noc na louce u potoka, kterou jsme před chvílí minuly. Naštěstí ale cestou oslovíme jednu milou paní, která zrovna vysedává na předzahrádce, a ta, když vidí naše zoufalství, zatelefonuje do Lagenthaler Hofu, což je ubytovna v sousední vesnici, která je normálně zavřená, aby nás výjimečně ubytovali.
Uléháme tedy úplně vyčerpané ve vybydlené, trochu strašidelné ubytovně, bez večeře, ale díky Bohu za ni!
Pardon, bez večeře ne! Než jsme upadly do bezvědomí, schroupaly jsme balíček slaných tyčinek...
Pondělí 8. 7. Sindlbach - Feucht = 24 km
Takže dnes začínáme jedním kilometrem navíc z Lagenthalu.
Ale zato jsme si s Radkou vymysleli takový malý rituál. Že si každé ráno před cestou zazpíváme malou modlitbičku. Vymysleli jsme tato slova:
Pane, díky za dnešní den i jasný cíl,
stůj při nás, abychom měly dosti sil.
Hezky se zpívá na nápěv náboženské písně Ave, Ave, Ave Maria....
Dole v jídelně nás čeká snídaně se vzkazem:
Klíče a peníze (50 eur) nechte prosím v pokoji.
Šťastnou cestu!
Stalo by se tohle v Čechách? Pevně doufám, že někde snad ano.
Kostel svatého Jakuba v Sindlbachu je bohužel zavřený, stejně jako byl předchozí večer. Razítko si musíme bohužel vyzvednout v penzionu u Geierů. To jsou paradoxy. A u Geierů zdaleka nejde o paradox poslední. Čtěte dál :-)
Ze Sindlbachu vyrážíme zčerstva a s písní na rtech. Cesta vede povětšinou podél lesa, do Gnadenbergu stoupáme již mezi stromy. Zde, uprostřed vsi, se před námi tyčí impozantní zbytky kláštera z let 1438-85. Na trávě mezi rozvalinami sedí na židličkách lidé a kreslí gotické křivky klášterních zdí. Pozemek je, jak se dozvídáme, soukromý. Majitel zde zřejmě pořádá kurzy kreslení.
Za Gnadenbergem podcházíme dálnici a čeká nás Rasch. Malebná vesnička s nádherným hrázděným kostelem, pravděpodobně renesančním.
Z Rasche vede příjemná cesta ve stínu po kraji lesa a podél potoka. Za Prackenfelsem si u potoka děláme pauzu. Našly jsem si místo s krásným koupáním - potok tu má písčité dno a voda snesitelnou teplotu. Já si hraju na akrobatku - zkuste se vykoupat v potoce a nenamočit si přitom patu, na které máte náplast, jež se nesmí namočit! Připadala jsem si jako Achilles. Ale dokázala jsem to!
V další vsi, Grünsbergu, je zámecký park s rekonstruovaným zvířecím hřbitovem - děti zámeckých pánů zde pohřbívaly své domácí mazlíčky. Za zámkem následuje les, zjevně nesoucí stopy bývalé zámecké obory. Je tu i půvabné vodní dílko - malý amfiteátr s kašnou. Úplně si představuji, jak tady zámecké dámy jezdívaly po písčitých cestách v kočárech a zastavovaly se u kašny na malé občerstvení...
Sen bohužel netrvá dlouho, naopak za Althentannem nastává peklo. Cesta vede nádhernou lesní pěšinou, leč komáři tu už asi dlouho nic nejedli, a navíc se přemnožili. Krouží kolem nás v hejnech. Nebo rojích? Nebo stádech? Nanic je ohánění, nanic jsou všechny repelenty, jsme poštípané od hlavy až k patě.
Z pekelného lesa se vynoříme u Rummelsbergu - příjemného univerzitního městečka zasazeného uprostřed lesů. V centru je hezký udržovaný park, kamenný kostel svatého Filipa. Jenže já už skoro nic nevnímám. Kromě toho, že jsem poštípaná, mě puchýř začal bolet tak, že se to téměř nedá vydržet. Vzpomínám na Radku, jak se minule ploužila a soužila a naprosto jí rozumím.
Poslední úsek cesty do Feuchtu vede krásným borovým lesem připomínajícím Kersko - já už jej ovšem vnímám skrz jakousi mátožnou clonu. Ale Feucht mě umí odměnit - má krásné náměstí, ubytovány jsme na faře s výhledem na kostelík svatého Jakuba, na zahrádce restaurace si dáme skvělé jídlo a vše korunuje vynikající zmrzlina v Eis Centru, které je otevřené až do 10 hodin večer. Přeci jen ty světské radovánky mají něco do sebe.
Úterý 9. 7. Feucht - Stein = 21 km
Svatojakubský kostelík je ráno sice zavřený, ale diakon nám jej ochotně odemkne. Kostel nás překvapí zvláštně silnou atmosférou. Je malý, dřevěný a úplně prostý, ale okny se dovnitř prodírají paprsky ranního slunce a Ježíš na kříži ve mně vzbuzuje soucit, něhu a pokoru zároveň.
Poutnické razítko nám dají dvě milé dámy ve farní kanceláři a přidají samozřejmě i srdečné přání šťastné cesty. Pak jdeme po Feuchtu shánět náplasti (neboť můj puchýř má velkou spotřebu), mapy (jelikož naše mapy končí u Steinu) atd. Cestu přes město si zkracujeme přes Pfinziger strasse.
Hned za městem narazíme na nádherný rybník - jezírko Jagersee s písečným dnem a skvělou vodou. Je to tak lákavé, že neodoláme a dáme si koupel. Já opět akrobatickou.
V Rothenbachu se dostáváme ke starému říčnímu kanálu, podél nějž půjdeme asi půl dne. Tady jako by se zastavil čas. Na hladině líně plavou lekníny a kachny a my se líně šineme vpřed pěšinou ve stínu stromů.
Za Rothenbachem nejdeme po svatojakubské cestě, která uhýbá kamsi do lesů, ale pokračujeme podél kanálu před Wendelstein do Worzeldorfu. Za ním se "Jacobsweg" zase vrací ke kanálu, my se na ni napojujeme a uhýbáme vlevo lesem do Pillenreuthu. Za ním nás čeká opět rozlehlý borovicový lesopark jako před Feuchtem. Míjíme vysoký násep s širokým kanálem, po němž jezdí lodě. Je vedro.
Když už se všechny tři sotva plazíme, narazíme v Reichelsdorfu na zmrzlinárnu. Jupí! Zmrzlina je letos náš záchranný kruh. S novou energií se pak pouštíme do posledního úseku cesty - travnatou plání ke Steinu. Kolem nás pobíhají psi a lidé, kteří si po práci přišli trochu protáhnout svaly. My už je máme protažené až až.
Dnes nás čeká nocleh na faře za Steinem. Značení k ní je velmi špatné, cesta vede polem a na několika místech není zcela jasné, kudy se dát. Ale nakonec šťastně dorazíme k dnešnímu cíli. Místní kostel svatého Jakuba je z roku 1928. Uvnitř je socha světce i se svatojakubskou mušlí.
Farář Michael Meister nejdřív působí jako morous. Rozčiluje se, že neumíme německy, a vůbec se tak nějak pořád rozčiluje. Nicméně odveze mě autem do obchodu, abychom si mohly udělat večeři, a pak nás pozve na snídani. Takže pod tvrdou slupkou se zřejmě skrývá měkké jádro :-)
Večeříme z vlastních zásob na travnatém dvorku a posloucháme zkoušku mladé dechové kapely. Zase. Ale hrají hezky, žádné umca-ca-umca-ca...
Potom uléháme na postele a gauče ve farní klubovně.
.
Středa 10. 7. Stein - Bürglein, ale vlastně Heilsbronn = 23,5 km
Ráno snídáme s farářem a jeho ženou - farářkou Sabine. Líčí nám, jak jim ubývá farníků a že každých deset až patnáct let musí měnit farnost, takže vlastně nemohou žádné místo považovat za svůj domov. To jsem netušila.
Cesta ze Steinu vede povětšinou různými lesními stezkami, občas kříží sinici. Jde zřejmě o frekventovaný úsek svatojakubské cesty, nicméně na křižovatkách je často problém se značením.
Za Oberweihersbuchem se jde směrem na Loch, a potom následují různé malé vesničky. Když dorazíme do Rosstalu, máme už docela hlad, a ptáme se místních, kde bychom se mohli najíst. Odpoví mi dokonce jeden Čech, který tady žije a pracuje ve stavebnictví. Všichni shodně tvrdí, že v Rosstalu je jen jedna hospoda, a sice na náměstí na kopci, ale že tam vaří hrozně. Jenomže nás vidina šlapání do další vesnice příliš neláká, a tak varování neuposlechneme. Jak se ukáže, nebyl to dobrý nápad.
Samo náměstí na kopci je krásné, jsou zde prastaré hrázděné domy, kostel a stará studna s vahadlem. Hostinec je v krásné staré budově, ovšem, už po příchodu začínáme tušit, že to asi nebude to pravé. Dýchne na nás nejprve duch jakýchsi zašlých sedmdesátých let, a posléze stará ošklivá ženština v plášti, která nám nabídne jediné jídlo dne. Jde o bílou klobásu plovoucí ve vodě z vyvařené zeleniny s rozvařenými brambory a již zmíněnou zeleninou. Říci o tomto jídle, že nepatří mezi skvosty kulinářského umění, by byl skutečně hodně drsný eufemismus.
Nechutná strava v kombinaci s radlerem udělá své - z posledních sil se doplazíme na jakousi louku na kraji obce u frekventované silnice a tam za dunění náklaďáků upadneme na hodinu do kómatu.
Z Rosstalu bychom si jako správné poutnice měly udělat odbočku do poutního kostela v Butendorfu, lež značení je tak mizerné, že ji mineme, a nemáme sílu se vracet. Takže zamíříme rovnou do Fernabrüstu a odtud v nesnesitelném parnu k cíli dnešního dne - do penzionu v Bürgleinu.
Z Bürgleinu do Heilsbronnu naštěstí vede pěkná cesta a za naši námahu nás čeká krásná odměna - ubytování ve farní klubovně, která sídlí v bývalém refektáři cisterciáckého kláštera z třináctého století! Takže s Radkou usínáme pod nádhernou původní klenbou, nasloucháme zurčení kašny zvenčí a shodneme se na tom, že jsme ještě nikdy v životě nespaly v tak staré budově.
Čtvrtek 11. 7. Heilsbronn - Zellrüglingen = 15,5 km
Kostel svatého Jakuba v bývalém klášterním komplexu (neboli münster) je nádherný. K původní románské stavbě přibyly z obou stran renesanční dostavby.
Kostel je plný úchvatných deskových oltářů, románských hlavic a dalších zajímavých detailů, které sem zřejmě byly svezeny ze všech koutů země.
Já jsem si vybrala citát Berta Heilingera:
Z kostela se s Radkou vydáváme na Marktplatz, což je jediné místo v Heilsbronnu, které by se s přimhouřenýma očima dalo nazvat náměstím. Je tu moderní, ale útulná kavárnička Heike´s Kaffeestübchen, kde si dáváme vynikající snídani - přijde nás dohromady jen na 15 eur.
Z Heilsbronnu vede cesta přes Kettledorfer Wald - kettledorfský les, a dále přes Grosshaslach, kde je mariánský kostel, "Jakobushaus" a za vesnicí u lesa čtyři zastavení u čtyř živlů. Fotografie následují v tomto pořadí: voda, oheň, vzduch, země.
Ubytování pro poutníky ve Weihenzellu, které jsme vyhledaly na internetu, vypadá zblízka dost podezřele a místní občan nám ho silně nedoporučuje. V Zellrüglingenu, obci vzdálené jen půl kilometru, je ale další penzion. Než se k němu vydáme, chceme si ještě prohlédnout kostel svatého Jakuba. Je zavřený, nicméně klíče jsou naproti ve Sparkasse. Je to jednoduchý dřevěný kostel s dvoupatrovým kůrem. Pro poutníky je tu připravena návštěvní kniha, razítko, pohlednice, za 50 centů svíčka a za 30 centů láhev vody... Jak už se mi potvrzuje potolikáté, Němci prostě myslí na všechno. A je mi to moc příjemné.
Ubytování v Zellrüglingenu je krásné, čisté, paní moc milá. Platíme 25 eur za osobu. A v obci je i skvělá restaurace Gasthof Ehrenbrand, kde výborně vaří a nalévají dobré bílé víno z Franků.
Pátek 12. 7. Zellrüglingen - Binzwagen = 27,5 km
Dnes máme před sebou předposlední den letošní etapy a zároveň nejdelší úsek. Je to den ve znamení zmatků. První část cesty ubíhá dobře, počasí je příjemné - slunce svítí, ale je pěkně frišno. V Lehrbergu se nám ale najednou ztratí značka na konci obce, kde je nájezd na dvě velké silnice. A tak se vydáváme po cyklostezce na Colmberg, o němž víme, že je na naší trase. Zkracujeme si tím cestu asi o 2 kilometry. V Haslabronnu se naštěstí opět napojujeme na "mušli". Je tu hezký svatojakubský kostelík se světle šedivými lavicemi a moderními obrazy na stěnách. Pro poutníky tu mají krásné razítko, pohlednice za euro a minerálku pro žíznivé.
Druhý dnešní problém nastává v lese nad Colmbergem. Cesty se tu křižují sem a tam, a na křižovatkách nabízejí vždy 2 možnosti. Máme s Radkou pocit, že už jdeme celou věčnost, ačkoli dolů do města by to mělo být jen 2,5 km. A najednou Radka řekne: "Hele, kolem toho stromu s nakreslenou desítkou už jsme šly!" Je to tak. Dobrou hodinu jsme se v tom začarovaném lese točily dokola, ale kde se stala chyba, nevíme. Takže ty 2 kilometry, co jsme ušetřily v Lehrbergu, jsme zase minimálně jednou nabraly. A tak se zase pro jednou vybodneme na mušli a sejdeme dolů do města po cyklistické značce.
Nad Colmbergem se tyčí malý, hezký hrad.
A jaké nás čeká ubytování!
U kostela nabízí ubytování Familie Birkner. Hledáme vchod, vejdeme na dvůr a ocitneme se u hromady čerstvého smradlavého hnoje, za nímž je chléb plný krav. Ale dovnitř se opravdu vchází tudy. Hostinský nám zavolá šéfovou. Přijde statná ošklivá venkovanka v červené zástěře, šátku a ortopedických botách, a jde nám ukázat, kde budeme bydlet. My bychom už v tu chvíli nejradši utekly, jenže nohy by nás už stejně asi neunesly. Když nás "selka" vede kolem hnoje směrem k chlévům, zatrne v nás. Budeme spát s kravičkama? Ne. Prochází kolem nich skrz zabordelenou garáž kamsi do zadní uličky. Vlevo stojí velký zchátralý dům s rozbitými okenicemi a vyvrácenými panty. Zatrne v nás podruhé. Naštěstí zamíříme vpravo k malému domku, kde máme v patře pokoj a koupelnu jen pro sebe. Okna ovšem otevřít nemůžeme. Ne že by to nešlo, ale udusily bychom se smradem z toho hnojiště.
Ačkoli nás neláká představa, jak Frau Birkner chodí celý den ve stejných botách a šatech mezi chlévem, hnojem a kuchyní, hlad má přeci jen přednost, a tak si dáme smažený camembert. Je kupodivu i dobrý.
Sobota 13. 7. Binzwagen - Rothenburg ob der Tauber = 18 km
Po průchodu garáží, kolem hnoje a krav do hostince nás čeká překvapivě dobrá snídaně. Posilněné krmí vyrážíme s úsměvem na rtech a smradem v zádech na poslední část naší letošní pouti.
Pokud bychom vám tedy mohly doporučit, Familie Birkner se obloukem vyhněte :-)
Puchýře dnes zcela vypovídají poslušnost a slunce už od rána praží, takže se připravuji na krušný den. Aspoň že jdeme po rovině. Každá nerovnost pro mě totiž znamená bolest. První část cesty ubíhá docela dobře, ale někde u Karrachsmühle mě síly opouštějí. Na mapě je vyznačen u mlýna docela velký rybník, a tak doufáme, že nás čeká polední siesta s koupáním. Když se blížíme k mlýnu, vidím z dálky postavu v čínském slamáčku, kterak s někým řeže dřevo. Zblízka zjišťujeme, že je to malá Vietnamečka, která zřejmě pomáhá svému německému manželovi. Kde se tady vzala uprostřed německého venkova na samotě u rybníka? A propos, když už je řeč o rybníku, Karrachsee je zarostlý rákosím, a jediný slušný vlez do vody je bohužel soukromý. To je pro mne ta příslovečná poslední kapka. Stěží zadržuji pláč, protože každý krok je pro mě utrpení. Za mlýnem na kraji lesa sebou prásknu na trávu, protože dál už zkrátka nemůžu. Radce nezbývá nic jiného, než si taky lehnout. Tady ležíme v jakémsi polokómatu dobrou hodinu. Ale vidina toho, že dnes večer dojdeme do cíle, mě zase postaví na nohy. Cestou pak už míjíme jen Wachsenberg, a poté, co se vyškrábeme na kopec, nabídne se nám pohled na naši vysněnou metu - v dálce se tyčí věže Rothenburgu!!!
Cara už je ale úplně vyřízená a kulhá. Mám o ni strach a tak dáváme ještě jednu minipřestávku u dálnice.
Rothenburg je nádherné, malebné městečko s historickými památkami a úzkými uličkami, a také se spoustou turistů, hlavně japonských. Je to taková malá Praha nebo malý Český Krumlov.
Katedrála je krásná, ale připadá mi spíš jako muzeum než svatostánek. ¨
Nicméně jsme tu, relativně zdravé, šťastné, neskutečně šťastné, že jsme to dokázaly!
Žádné komentáře:
Okomentovat